Zpět
 
Užitečný článek30 návštěvníků označilo článek jako užitečný

Jak ateistka našla Boha

Marilyn Adamsonová

Ateistka a Bůh: Co mě přimělo přehodnotit ateistickou zkušenost a uvěřit v Boha…

Zjistila jsem, že spoustu věřících vyvede z míry otázka: „Jak víte, že Bůh existuje?“

Snad uvažovali, proč se vůbec ptám. Nebo prostě netušili, co by odpověděli. Většina řekla: „No, člověk to prostě ví.“ Nesnažila jsem se dělat potíže. Ale rozhodně o mně neplatilo, že bych to „prostě věděla“. Ovšem doufala jsem, že to někdo vědět bude.

Když jsem se takhle pokoušela ptát několik měsíců, řekla jsem si: „Potkávám samé lidi, kteří věří v Boha, ale ani jeden neví proč!“

Připadala jsem si skoro stejně, jako když jsem se dozvěděla, že dárky nenosí Santa Klaus. Zdálo se jasné, že Bůh je úplně vymyšlený. Třeba v něho někteří lidé potřebují věřit. Ale zjevně neexistoval žádný důkaz. Nic, co by objektivně potvrzovalo jeho existenci. Dospěla jsem k nezvratnému závěru: Bůh neexistuje.

Tohoto přesvědčení jsem se držela řadu let a nečekala jsem, že by se to kdy změnilo. Ale pak jsem potkala někoho, kdo ve mně vzbudil zájem uvažovat o možnosti, že by Bůh mohl existovat. Ta známá byla laskavá, projevovala o lidi zájem a byla velice inteligentní. Zneklidňovalo mě, že někdo tak inteligentní může věřit v Boha.

Mluvila o něm jako o nejlepším příteli, který ji má moc rád. Věděla jsem toho o jejím životě hodně. S každou starostí šla za Bohem, jako by spoléhala na to, že on najde způsob, jak ji vyřešit, nebo že se o ni nějak postará. Naprosto upřímně mi řekla, že při modlitbě jenom doufá, že Bůh s jejími starostmi něco udělá. Ale já jsem každý týden pozorovala něco, co vypadalo jako odpovědi na její modlitby. Tak to šlo asi rok. Měla jsem nespočet příležitostí pozorovat její život v různých situacích. Byla přesvědčená, že Bůh opravdu existuje.

A tak jsem si na jednu stranu přála v Boha uvěřit, protože jsem obdivovala, jak moje kamarádka žije a jak jí záleží na druhých. Jenže jsem nedokázala uvěřit v něco, co se příčilo mému rozumu, co bylo v rozporu s mým přesvědčením. Bůh přece neexistuje. Je to hezká myšlenka, ale to je všechno. Nic nezačne být pravdivé jen proto, že si to přejeme.

V té době jsem si budovala něco, co jsem považovala za svůj vlastní, „na míru ušitý“ filozofický systém.

Později jsem zjistila, že to byl ve své podstatě vlastně existencialismus. Dělala jsem však s filozofiemi, které jsem studovala, něco, o co se podle mě příliš mnoho lidí nepokouší: každých pár týdnů jsem se snažila prozkoumat přístup k životu, který zastával určitý filozof – například Nietzsche, Hume, Dostojevskij, Sartre nebo Platón –, a pak ho uplatnit v praxi. Hledala jsem dokonalou životní filozofii, která bude současně fungovat. A znovu a znovu jsem zjišťovala, že buď má příslušná filozofie nějaké nedostatky, nebo je příliš nepraktická na to, aby se dala uvést do praxe. Ale hledala jsem dál.

Zasypávala jsem svou kamarádku všemi možnými otázkami na téma Boha, které mě napadly. Často jsem si ty otázky pozdě do noci sepisovala. Pokračovalo to asi rok. Pak mi jednou přinesla knížku, která stručně odpovídala na otázky jako: Existuje Bůh? Je Ježíš Bůh? Je Bible pravdivá? Předkládala fakta. Žádné nejasné poznámky jako „musíte věřit“.

V té knize se uváděly určité důkazy pro Boží existenci, které byly logické. Mne sice věda moc nepřitahuje, ale zvlášť přesvědčivé mi připadaly pasáže, které pojednávaly o chemických vlastnostech vody a o postavení Země vůči Slunci. Zdálo se to příliš dokonale naplánované, příliš dobře poskládané dohromady. Vypadalo to, že můj názor, že „za tím nic není“, stojí na slabších základech než možnost, že by Bůh existoval. Měla jsem teď méně důvodů pro to, abych si byla jistá, že nic není, a víc důvodů, které by mě mohly dovést k přesvědčení, že by Bůh existovat mohl.

Pak jsem se dostala do situace, která dokonale otřásla mou pečlivě vykonstruovanou životní filozofií. To, v co jsem věřila, se ukázalo jako naprosto nedostatečné. Byl to pro mě šok, když jsem viděla, že jsem úplně v koncích a nedokážu najít přístup k životu, na kterém bych mohla stavět. Situace se ovšem nějak vyřešila sama od sebe. A já šla dál. Mám docela vyrovnanou povahu. Nikdy v životě jsem si nepřipadala doopravdy „v nouzi“. Žádné vleklé krize. Žádná dlouhá období prázdnoty nebo velké zápasy. A rozhodně nic, kvůli čemu bych se cítila provinile.

Ale představa Boha byla něco, co mi nešlo z hlavy…

Co když Bůh je? Že by snad přece jen existoval? Jednou večer jsem si znova povídala se svou kamarádkou a té bylo zřejmé, že už mám všechny informace, které potřebuji. Viděla, že mi došly otázky, ale stejně jsem se dál pokoušela debatovat. V jednom okamžiku se ke mně náhle obrátila a jasně řekla: „Víš, já to nemůžu rozhodnout za tebe a Bůh nebude čekat věčně.“

A mně bylo okamžitě jasné, že má pravdu. Pohrávala jsem si s velice závažným rozhodnutím. A tak jsem šla domů rozhodnuta, že se rozhodnu. Buď požádám Boha, aby vstoupil do mého života, nebo to téma úplně uzavřu a už nikdy si nedovolím zvažovat, že by Bůh mohl existovat. Unavovalo mě pořád se zaobírat tímhle rozhodnutím. Unavovalo mě pořád o tom přemýšlet.

Tak jsem během následujících tří nebo čtyř hodin znovu prošla to, co jsem četla a viděla kolem sebe. A snažila jsem se to všechno zhodnotit.

Dospěla jsem k závěru, že důkazy ve prospěch Boží existence jsou tak silné, že je rozumnější věřit v Boha než věřit, že neexistuje.

A pak jsem se podle tohoto rozhodnutí musela zařídit. Věděla jsem, že pouze dospět k intelektuálnímu přesvědčení, že Bůh existuje, by bylo příliš laciné. Bylo by to jako dospět k závěru, že existují letadla. Věřit v letadlo nic neznamená. Když ale potřebujete někam cestovat, a to právě letadlem, musíte se rozhodnout, že budete na základě své víry jednat a nasednete do letadla.Musela jsem se rozhodnout, že si s Bohem promluvím. Potřebovala jsem ho poprosit, aby přišel do mého života.

Po několika hodinách přemýšlení jsem se na Boha obrátila s následujícím proslovem: „No dobrá. Vyhrál jsi. Prosím, abys přišel do mého života, a můžeš si s ním udělat, co si přeješ.“ (Připadalo mi logické, že když Bůh existuje, má plné právo ovlivňovat a řídit můj život, pokud si to bude přát.)

Šla jsem spát, a když jsem se ráno probudila, uvažovala jsem, jestli tu Bůh pořád ještě je. Upřímně řečeno jsem tak nějak „cítila“, že ano. Jedno jsem věděla najisto: okamžitě jsem pocítila silné přání blíže se seznámit s tím Bohem, ve kterého jsem teď věřila. Chtěla jsem číst Bibli. A když jsem ji četla, měla jsem dojem, že Bůh vysvětluje, jaký je a jak si představuje ten vztah s ním. Bylo to pozoruhodné. Doopravdy mě překvapilo, jak často hovořil o své lásce. Tohle jsem totiž nečekala. Ve svých představách jsem prostě uznávala Boží existenci. Nic jsem od něho neočekávala. Ale on se rozhodl dát mi najevo, že mě má rád. To mě překvapovalo.

Musím říct, že na mojí základní skeptické přirozenosti se nic nezměnilo.

Několik prvních měsíců, nebo dokonce celý rok jsem se sama sebe ptala: „Opravdu v Boha věřím? A proč vlastně?“ A metodicky jsem si znovu připomínala pět objektivních důvodů, proč věřím, že Bůh existuje. Takže moje „víra“ v Boha nestála na pocitech, ale na faktech, na důvodech.

Vnímám to jako základy stavby. Moje víra se opírá o tato fakta a důvody. Je to, jako když člověk jede přes most Golden Gate. Pocity při tom může mít všelijaké. Ale za to, že se bezpečně dostane z jednoho konce na druhý, vděčí konstrukci a materiálu, ze kterého je most postaven. A v podobném smyslu je pro mne důležitá objektivní realita Boha – logické, historické a vědecké doklady jeho existence. Někteří lidé to podle všeho nepotřebují. Já ale nesnáším, když mě někdo vodí za nos, a neuznávám přání, která jsou otcem myšlenky. Záleží mi na důvodech, proč věřit v Boží existenci.

Zkušenost ateistky: 2. část

Od té doby uplynula řádka let. Proč jsem křesťanskou i nadále? Jaké důvody mám pro to, abych dál věřila v Boha?

Nejsem si jistá, zda vám budou následující důvody připadat důvěryhodné. Ale odložím tyto obavy stranou a budu vůči vám upřímná. Moje dřívější otázky se týkaly Boží existence. Poté, co jsem s Bohem navázala vztah, jsem našla další důvody, proč věřit, že je skutečný. Například…

1. Když mám otázky a starosti nebo když chci znát Boží názor na určitý problém, promlouvá ke mně Bůh prostřednictvím Bible.

A to, co mi předloží, vždy dokonale odpovídá mé otázce a přesahuje hranice toho, co jsem od odpovědi očekávala. Navíc bývá odpověď většinou ještě uspokojivější, než bych si zasloužila.

Jednou mi například rozvrh, termíny a závazky přerůstaly přes hlavu a svíraly kolem mne čím dál tím těsnější kruh. Znáte ten pocit, kdy jste tak zahlceni úkoly, že nevíte, co dřív? A tak jsem si vzala kus papíru a poprosila Boha: „Prostě mi řekni, co mám podle tebe udělat, a já to udělám. Byla jsem zcela připravena převzít plnou zodpovědnost a v podstatě jsem Boha žádala, aby mi určil priority, řekl mi, jaký přístup mám zvolit, a já to pak všechno udělám.

Pak jsem otevřela Bibli a začala číst o Ježíšově rozhovoru s člověkem, který byl slepý. Ježíš se ho zeptal: „Co mám pro tebe udělat?“ Přečetla jsem si to znovu. Ježíš se ptal: „Co mám pro tebe udělat?“ Užasle jsem vzala do ruky pero a začala jsem sepisovat úplně jiný seznam, a ten byl určen Bohu. Zjistila jsem, že tohle je pro Boha typické: připomínat nám, že tady je. Že mu na nás záleží.

Zvolila jsem tenhle příklad, protože je stručný. Ale mohla bych vám vylíčit stovky příkladů toho, jak jsem Bohu položila otázku a on mi poskytl dokonalou a vyčerpávající odpověď. Právě tohle, totiž ochota odpovídat na moje otázky, je asi ta vlastnost, které si na Bohu cením nejvíce. A je to něco, co je ve vztahu mezi námi velice osobní.

Není to nic, co bych se naučila od jiných křesťanů. Takhle prostě můj vztah s Bohem funguje. Pokládám mu otázky a přistupuji k nim s tím, že si doopravdy přeji, aby měl možnost říct mi cokoli, co mi chce říct – aby mohl poopravit moje chybné uvažování, upozornit mě na oblast v mém životě, která není v pořádku, ukázat mi, v čem mu případně nedůvěřuji, a tak dále. A on ke mně vždycky laskavě promlouvá.

2. Podobně mi radí i při rozhodování, když to potřebuji.

Věřím, že Bohu záleží na tom, jak se rozhodujeme. Věřím, že má plán pro náš život, že je pro něho důležité, koho si zvolíme za manžela či manželku, jakou práci budeme dělat, a zajímá se i o naše menší rozhodnutí. Ne snad o to, jakou zubní pastu si koupíme, nebo o hromadu každodenních drobností. Ale na rozhodnutích, která budou mít zásadní dopad na náš život, mu podle mě záleží.

Jednou jsem se třeba potřebovala rozhodnout ohledně cesty na Střední východ. Byla spojena s rizikem a byla jsem ochotna jet jedině za předpokladu, že si to Bůh přeje. Bylo pro mě důležité vědět, co chce on. Dvakrát jsem se Boha ptala na názor týkající se mého budoucího zaměstnání. V obou případech bylo jeho vedení tak zřejmé, že by asi každý, kdo by byl konfrontován se stejnými fakty a neobvyklými okolnostmi, dospěl ke stejnému závěru. Dovolte, abych stručně uvedla jeden příklad.

Během posledního ročníku vysoké školy jsem se rozhodla, že bych chtěla po promoci nastoupit u jedné křesťanské organizace, což by vyžadovalo, abych se přestěhovala do Kalifornie. Byly právě vánoční prázdniny a já byla na návštěvě u rodičů. Jednou večer jsem o samotě uvažovala nad dlouhým seznamem kamarádek a přemýšlela, kterou bych mohla přemluvit, aby se do Kalifornie přestěhovala se mnou a také se mnou bydlela. Napadla mě jistá Christy, která už měla po promoci a našla práci v Iowě. Říkala jsem si, že to by byla dokonalá spolubydlící, jenže jsem s ní už několik měsíců nemluvila. O třicet minut později se ozval telefon – Christy mi volala sem do domu rodičů.

Její první věta zněla: „Slyšela jsem, že chceš pracovat u té a té křesťanské organizace.“ To mě úplně uzemnilo, protože jsem to řekla jen jedné kamarádce v Ohiu. A pokračovala: „Fajn. Tak já mám hrnce a nádobí.“ „Co?“ reagovala jsem nevěřícně. Stěhovala se do stejného města v Kalifornii jako já a chtěla vědět, jestli bych s ní chtěla bydlet.

Tak vidíte, jak to myslím. Může vás napadnout, proč kvůli tomu nadělám tolik povyku, a proč jsem vůbec potřebovala při tomhle rozhodování Boží pomoc. Bylo mi jasné, že moji rodiče budou úplně proti. Říkala jsem si, že mě moje volba možná bude stát vztah s rodiči, a to jednou provždy. Takže to nebylo lehké rozhodování. Prosila jsem Boha, aby mě vedl k tomu, co si přeje on. A on to také udělal. V souvislosti s tímhle zaměstnáním se vyskytlo asi deset událostí, které naznačovaly cestu stejně jasně.

3. Pokud jde o vysvětlení ohledně života jako takového – proč jsme tady, jaký má náš život smysl, co je v životě důležité, o které hodnoty bychom měli usilovat – nabízí podle mne Bůh mnohem lepší odpovědi než všechno, co jsem kdy na tohle téma četla.

Studovala jsem četné filozofie a náboženství a různé jiné přístupy k životu. Když čtu Bibli a vidím tohle všechno z Božího pohledu, vidím, jak ty kousky skládačky do sebe zapadají.

Stále se mi často stává, že si něco v Bibli přečtu, zavřu ji a říkám si: „Tak tohle nechápu.“ Takže tím nechci naznačovat, že bych snad dokonale rozuměla celé Bibli. Chci říct, že podle mě dává život smysl jen ve světle toho, co nám Bůh odhalil. Je to jako číst návod k něčemu hodně složitému. Nedostali jsme ale jenom návod, abychom se jím řídili. Vynálezce nám sám vysvětluje, jak to všechno funguje, a navíc je nám ochoten všechno osobně ukázat.

4. Důvěrný vztah s Bohem je hlubší než blízkost ve vztahu s jakýmkoli člověkem.

A to prohlašuji s tím, že jsem vdaná, mám dvě děti a spoustu hodně blízkých přátel. Boží láska je dokonalá. Bůh je neuvěřitelně laskavý. Bere mě takovou, jaká jsem teď a tady, a jak už jsem řekla, hovoří se mnou. Zasahuje činy, které mě jako pozorovatele uvádějí v úžas. Bůh není žádný světonázor nebo učení. Vidím, jak jedná v mém životě a promlouvá k mému srdci.

5. Udělal s mým životem mnohem víc, než bych dokázala sama.

Tato slova nepramení z pocitů méněcennosti nebo nedostatku sebedůvěry. Říkám to na základě úspěchů, které výrazně překračují vše, co jsem si kdy představovala. Bůh mi dává nápady, vedení, řešení, moudrost a motivy lepší, než na jaké bych se kdy zmohla sama. Mohla bych toho říct mnohem víc, ale myslím, že vám to stačí, abyste si udělali představu. Nevím jistě, jestli vám cokoli z toho připadá uvěřitelné, ale snažila jsem se být tak upřímná, jak jen dokážu.

Kdybyste se chtěli podívat na některé z důvodů, které mě přiměly, abych přehodnotila svou ateistickou zkušenost a přijala víru v Boha, přečtěte si prosím následující články:


 
 
<< Počátek vesmíruExistence dobra a zla >>