Zpět
 
Užitečný článek10 návštěvníků označilo článek jako užitečný

Proč je život tak těžký?

Proč lidé dostávají rakovinu? Proč dochází k zemětřesením, která ničí celá města? Proč musejí lidé tak těžce pracovat, jen aby sotva uživili rodinu?

Podvědomě si takové otázky klademe dost často. Na vědomé úrovni ovšem jen málokdy. Jsme natolik zaměstnáni tím, že žijeme svůj život, že se jen zřídkakdy zastavíme a uvažujeme: PROČ? Jenže pak se stane něco, co nás probudí. Rodiče se rozvedou. Někdo přepadne holku, která bydlí v naší ulici. Příbuzný onemocní rakovinou. To nás probudí - na nějakou chvíli. Pak většinou zase sklouzneme k popírání skutečnosti. Tedy - dokud nás nezasáhne další tragédie, další nesrovnalost. Pak nejspíš začneme uvažovat: Něco tu není tak, jak by mělo být. Něco je vážně v nepořádku. Takhle by přece život vypadat neměl!

Takže PROČ se dějí špatné věci? Proč není tenhle svět lepší místo?

Existuje jistá odpověď na tuto otázku PROČ, kterou nacházíme v Bibli. Není to ale odpověď, kterou by si většina lidí přála slyšet: Svět je takový, jaký je, protože je to svět, o který si v určitém smyslu sami říkáme.

Připadá vám to divné? Co nebo kdo by mohl zařídit, aby tenhle svět byl jiný, než je? Co nebo kdo by mohl zaručit, že bude život bezbolestný - pro každého a napořád?

Bůh. Ten by to dokázat mohl. Jenže to nedělá. Aspoň ne hned teď. A proto se na něho zlobíme. Říkáme: „Bůh nemůže být všemocný nebo je mu to fuk.  Jinak by nebyl svět takový, jaký je!“ Možná to říkáme v naději, že Bůh změní v téhle věci názor. Doufáme, že se začne cítit provinile, a to ho přiměje, aby začal dělat věci jinak. Ale s Bohem to ani nehne. PROČ?

Nepohne to s ním - totiž nezačne dělat věci jinak - protože nám dává přesně to, o co jsme si říkali: svět, kde se k němu můžeme chovat, jako by vůbec neexistoval nebo byl zbytečný.

Proč se dějí špatné věci? Jako Adam a Eva

Vzpomínáte si na příběh o Adamovi a Evě? Snědli „zakázané ovoce“. Nebrali ohled na to, co jim Bůh říkal nebo dával, a vrhli se do života bez něho. Adam a Eva totiž svým způsobem doufali, že by mohli být jako Bůh, ovšem bez Boha. Spolkli představu, že v životě je něco cennějšího než Bůh sám, něco cennějšího, než mít osobní vztah s Bohem. A tenhle světový systém - se všemi svými chybami - vznikl jako výsledek jejich rozhodnutí.

Tenhle příběh by se vlastně dal vyprávět o každém z nás, ne? Kdo z nás neřekl - když už ne nahlas, tak aspoň v duchu - Bože, myslím, že tohle zvládnu bez tebe. Tohle si opravdu udělám sám. Ale díky za nabídku. Všichni jsme se pokoušeli zařídit, aby život fungoval bez Boha. Proč to děláme? Nejspíš proto, že jsme všichni spolkli představu, že existuje něco, co by mělo větší cenu než Bůh, co by bylo důležitější než on. Pro různé lidi jsou to různé věci, ale způsob uvažování je stejný: Bůh není to nejdůležitější v životě. Vlastně bych si stejně dobře dokázal poradit bez něho.

Jak na to zareaguje Bůh? Dovolí to. Mnoho lidí pociťuje bolestné důsledky cizích nebo vlastních rozhodnutí, která jsou v rozporu s Boží vůlí, ať už se jedná o vraždy, sexuální zneužívání, chamtivost, lži a podvody, pomluvy, nevěru nebo pýchu. Tohle všechno se dá vysvětlit tím, že lidé Bohu odepřeli přístup do svého života a neumožňují mu, aby v něm uplatnil svůj vliv. Žijí si, jak považují za vhodné, a pak trpí oni sami i další lidé.

A co na tohle všechno Bůh? Rozhodně se na nás nedívá se samolibým úsměvem a myšlenkou „dobře jim tak“. Trochu překvapivě (pro nás) se k nám naklání plný soucitu a doufá, že se k němu obrátíme, aby nám mohl dát skutečný život. Ježíš řekl: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout“ (Matouš 11,28). Ne všichni jsou však ochotni k němu přijít. Ježíš se k tomu vyjadřuje slovy: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!“ (Matouš 23,37). A znovu vrací celý problém zpět k otázce našeho vztahu s ním: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života“ (Jan 8,12).

Já za to nemůžu, život není fér!

Ale co když život opravdu není fér? Co ty strašlivé věci, které nás v životě zasáhnou a za které může někdo jiný? Když nám někdo ublíží, je užitečné si uvědomit, že Bůh sám snášel od jiných strašlivé zacházení. Víc než dobře rozumí tomu, čím procházíte. V životě nemůže být nic bolestnějšího než to, co kvůli nám vytrpěl Ježíš. Přátelé  ho opustili, nepřátelé ho před ukřižováním bili, mučili a vysmívali se mu, pak ho přibili na kříž a udělali si z něho potupnou podívanou, zatímco on umíral pomalou smrtí udušením. Stvořil nás, a přece dal lidstvu svobodu něco takového udělat, protože si přál, aby nás mohl osvobodit od našeho hříchu. Nic z toho nebylo pro Ježíše překvapením. Uvědomoval si, co ho čeká, a předem znal všechny detaily, věděl o veškeré bolesti a ponížení. „Když Ježíš šel do Jeruzaléma, vzal si stranou dvanáct učedníků a cestou jim řekl: ‚Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům; odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, aby se mu posmívali, zbičovali ho a ukřižovali; a třetího dne bude vzkříšen‘“ (Matouš 20,17-19).

Zkuste si představit, že byste věděli, že něco tak hrozného potká vás. Ježíš rozumí duševní a citové bolesti. Té noci, kdy ho měli zajmout (a on to věděl), se šel modlit, ale vzal s sebou několik přátel. „Vzal s sebou Petra a oba syny Zebedeovy; tu na něho padl zármutek a úzkost. Tehdy jim řekl: ‚Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou.‘ Poodešel od nich, padl tváří k zemi a modlil se: ‚Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš‘“ (Matouš 26,37-39). Přestože se Ježíš svým třem přátelům svěřil, nechápali hloubku jeho mučivé úzkosti, a když se Ježíš po modlitbě vrátil, našel je, jak spí. Ježíš rozumí tomu, jaké to je, procházet bolestí a nesmírným zármutkem sám.
Shrnuto slovy Janova evangelia: „Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi…  Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen… Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 1,10-12; 3,17; 3,16).

Pokoj uprostřed obtížných okolností

Není pochyb, že v tomto světě existuje bolest a hluboké utrpení. Většinu z toho se dá vysvětlit sobeckými, nenávistnými činy a postoji lidí, ale mnohé se v tomto světě vysvětlení nedočká. Bůh nám však nabízí sebe samého. Poskytuje nám vědomí, že i on zažil bolest, kterou cítíme my, a ví o naší bolesti a našich potřebách. Ježíš svým učedníkům řekl: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!“ (Jan 14,27). Je spousta důvodů, proč se bát a trápit, ale Bůh nám může dát svůj pokoj, který je větší než problémy před námi. Konec konců je Bůh, Stvořitel. Ten, který vždy existoval. Ten, pro něhož bylo stvořit svět hračka.
I ve své moci nás však důvěrně zná do těch nejmenších, nejméně významných podrobností. A když mu svěříme svůj život a spolehneme se na něho, bude nás bezpečně držet, i když na nás dolehnou starosti. Ježíš řekl: „To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět“ (Jan 16,33). Prošel i tím nejhorším, co nám hrozí - smrtí - a zvítězil nad ní. Budeme-li mu důvěřovat, může nás provést obtížnými životními situacemi a pak nás dovést k věčnému životu.
Můžeme tímto životem procházet buď s Bohem, nebo bez něho. Ježíš se modlil: „Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a také oni poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich“ (Jan 17,25-26).
Možná se ptáte, proč je život tak těžký. Odpovědí je poznat pokoj, který dává Bůh.
Můžete si k tomu také přečíst víc o tom, jak navázat osobní vztah s Bohem.


 
 
<< Jak čelit smrti a umírání?Kde je Bůh, když dojde k tragédii? >>