Zpět
 
Užitečný článek47 návštěvníků označilo článek jako užitečný

Je Ježíš Kristus Bůh?

Tvrdil Ježíš, že je Bohem? Můžeme jeho božství nějak potvrdit nebo vyvrátit? Seznamte se s důkazy z Ježíšova života a s tím, proč víra v Ježíše není slepá …

 

Paul E. Little

Je nemožné, abychom dospěli k jednoznačnému závěru, zda Bůh existuje a jaký je, pokud se on sám nechopí iniciativy a nezjeví se nám. Chceme-li zjistit, zda existuje nějaké vodítko k Božímu zjevení, musíme bedlivě prozkoumat obzor dějin. Jedno zřejmé vodítko tu je: v bezvýznamné vesnici v Palestině se před dvěma tisíci let ve stáji narodilo dítě. A celý svět dodnes slaví narození Ježíše Krista.

Do svých třiceti let zůstal neznámý. Pak zahájil své veřejné působení, které trvalo tři roky. Byl předurčen k tomu, aby změnil běh dějin. Byl to laskavý člověk a víme o něm, že „početný zástup mu rád naslouchal“ (Marek 12,37) a že „učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci“ (Matouš 7,29).

Je Ježíš Bůh? On sám se k tomu vyjádřil velice jasně.

Brzy ovšem začalo být zřejmé, že o sobě tvrdí překvapivé a zarážející věci. Začal se označovat za někoho mnohem většího než za pozoruhodného učitele nebo proroka. Začal jasně říkat, že je Bohem. Z otázky, kým je, udělal ústřední bod svého učení. Klíčová otázka, kterou položil svým následovníkům, zněla: „A za koho mne pokládáte vy?“ Když Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“ (Matouš 16,15-16), Ježíš ho nepokáral. Právě naopak, pochválil ho.

Prohlásil to výslovně i sám, a jeho posluchači pochopili plný dosah jeho slov. Dovídáme se, že „Židé ještě více usilovali Ježíše zabít, protože nejen znesvěcoval sobotu, ale dokonce nazýval Boha svým vlastním Otcem, a tak se mu stavěl na roveň“ (Jan 5,18). Při jiné příležitosti řekl: „Já a Otec jsme jedno.“ Židé se hned chopili kamenů, aby ho ukamenovali. Zeptal se jich, pro který z jeho dobrých skutků ho chtějí kamenovat. Oni odpověděli: „Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání: jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh.“ (Jan 10,30-33)

Je Ježíš Bůh? Podívejme se na jeho život.

Když k Ježíši skrze střechu spustili ochrnutého, který si přál, aby ho Ježíš uzdravil, řekl Ježíš: „Odpouštějí se ti hříchy.“ Mezi náboženskými představiteli to vyvolalo velké pozdvižení a uvažovali: „Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“ (Marek 2,1-7)
V kritické chvíli, kdy byl Ježíšův život v sázce, mu velekněz položil přímou otázku:
„‚Jsi Mesiáš, Syn Požehnaného?‘
Ježíš řekl: ‚Já jsem. A uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.‘
Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: ‚Nač potřebujeme ještě svědky? Slyšeli jste rouhání‘“ (Marek 14,61-64).

Ježíš je s Bohem spjat tak těsně, že klade rovnítko mezi postoj, který lidé zaujímali vůči němu samému, a jejich postoj vůči Bohu. Znát Ježíše tedy znamená znát Boha (Jan 8,19; 14,7). Vidět ho je totéž jako vidět Boha (Jan 12,45; 14,9). Věřit v něj je totéž jako věřit v Boha (Jan 12,44; 14,1). Přijmout ho znamená přijmout Boha (Marek 9,37). Nenávidět ho je jako nenávidět Boha (Jan 15,23). A ctít ho je stejné jako ctít Boha (Jan 5,23).

Je Ježíš Bůh? Čtyři možná vysvětlení

Když jsme konfrontováni s Ježíšovými výroky, vidíme před sebou jen čtyři možnosti. Buď byl Ježíš podvodník, nebo případ pro psychiatra, nebo postava z pověstí, nebo Pravda s velkým P. Pokud řekneme, že Pravdou s velkým P není, automaticky se, ať už si to uvědomujeme nebo ne, hlásíme k některé ze zbývajících tří možností.

  1. Jednou z možností je, že Ježíš lhal, když tvrdil, že je Bohem – věděl tedy, že Bohem není, ale záměrně své posluchače klamal, aby svému učení dodal autoritu. Tento názor má jen málo vážných zastánců, pokud vůbec nějaké. Dokonce i ti, kdo odmítají věřit v jeho božství, tvrdí, že byl velkým mravním učitelem. Nedochází jim však, že mezi těmito dvěma výroky je rozpor. Ježíš by těžko mohl být velkým mravním učitelem, kdyby v otázce, která má pro jeho učení tak zásadní význam, totiž v otázce jeho vlastní totožnosti, plánovitě lhal.
  2. Laskavější, ačkoli o nic méně zarážející možnost je, že to myslel upřímně, ale klamal sám sebe. Pro dnešního člověka, který by si namlouval, že je Bohem, máme určité označení. Prohlásili bychom ho za případ pro psychiatra; určitě by to právem platilo i o Ježíši Kristu, kdyby byl v této klíčové otázce obětí sebeklamu. Když se ale díváme na Ježíšův život, nepozorujeme žádné příznaky nenormálnosti či nevyrovnanosti, jaké nacházíme u lidí s duševní poruchou. Naopak ve chvílích, kdy byl pod tlakem, je u něj patrná obdivuhodná vyrovnanost.
  3. Třetí možnost je, že všechny ty řeči o tom, že se Ježíš prohlašoval za Boha, jsou pouhé pověsti. Ve skutečnosti mu jeho nadšení následovníci ze třetího a čtvrtého století vložili do úst slova, která by jeho samotného šokovala. Kdyby se vrátil, byl by je okamžitě odmítl.
         Teorii, že Ježíš je postava z pověstí, do značné míry vyvrátily četné objevy moderní archeologie. Ty jednou provždy ukázaly, že Ježíšovy čtyři životopisy byly napsány ještě za života lidí, kteří se na Ježíše osobně pamatovali.Před časem se dr. William F. Albright, celosvětově známý archeolog, který před odchodem na odpočinek působil na Johns Hopkins University, vyjádřil, že není důvod věřit, že by kterékoli z evangelií vzniklo po roce 70 po Kr. To, že by se pouhá pověst o Ježíši Kristu v podobě evangelií tolik rozšířila a získala takový vliv, aniž by byla podložena byť jen střípkem faktu, je prostě neuvěřitelné.
         Něco takového by bylo asi stejně fantastické, jako kdyby někdo v naší době sepsal životopis Johna F. Kennedyho a tvrdil v něm, že se Kennedy prohlašoval za Boha, odpouštěl lidem hříchy a vstal z mrtvých. Byla by to tak scestná historka, že by se neměla šanci rozšířit, protože na světě je stále dost lidí, kteří Kennedyho pamatují. Teorie, že Ježíš je postava z pověstí, neobstojí tváří v tvář nálezům raných opisů evangelií.
  4. Jediná zbývající možnost je, že Ježíš mluvil pravdu. Z určitého hlediska však tvrzení příliš mnoho neznamenají. Řeči jsou laciné. Každý o sobě může tvrdit všechno možné. Byli i jiní, kteří se prohlašovali za Boha. Já bych se mohl prohlašovat za Boha, a mohli byste se za něho prohlašovat i vy, ale každý z nás by musel zodpovědět otázku: „Jakými důkazy můžete svůj nárok potvrdit?“ V mém případě by k vyvrácení takového nároku stačilo méně než pět minut. A nejspíš by netrvalo o mnoho déle vyřídit ten váš. V případě Ježíše z Nazareta to ale není tak jednoduché. Měl totiž doklady, které jeho nárok podporovaly. „Jestliže je [skutky svého Otce] však činím a nevěříte mně,“ prohlásil, „věřte těm skutkům, abyste jednou provždy pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci.“ (Jan 10,38)

Je Ježíš Bůh? - Jeho charakter je z morálního hlediska jedinečný.

Ježíšův mravní charakter odpovídal jeho tvrzení. Hodně pacientů psychiatrických léčeben se považuje za celebritu nebo božstvo. Jenže jejich charakter prozrazuje, že jejich tvrzení nemůže být pravdivé. U Ježíše tomu tak ovšem není. Ježíš je jedinečný – tak jedinečný, jak může být jenom Bůh.

Ježíš Kristus se nikdy nedopustil žádného hříchu. Jeho život byl tak mimořádný, že mohl svým nepřátelům směle položit otázku: „Kdo z vás mě usvědčí z hříchu?“ (Jan 8,46) Setkala se s mlčením, přestože byla určena těm, kdo by s potěšením poukázali na jakoukoli chybičku v jeho charakteru.

Čteme o tom, jak byl Ježíš pokoušen, ale nikdy neslyšíme, že by se přiznával k hříchu. Nikdy neprosil o odpuštění, i když k tomu vedl své následovníky. To, že Ježíš nikdy neměl dojem, že by po morální stránce selhal, je zarážející ve světle naprosto opačné zkušenosti všech světců a mystiků všech dob. Čím více se muž či žena přiblíží k Bohu, tím víc se cítí zdrceni svými nedostatky, svou zkažeností a nedokonalostí. Čím víc se člověk přiblíží zářícímu světlu, tím jasněji si uvědomuje, že potřebuje očistnou koupel. To platí i v morální oblasti, ovšem pro obyčejné smrtelníky.

Překvapivé je i to, že Jan, Pavel a Petr, kteří byli od nejranějšího dětství vychováváni v přesvědčení, že každý člověk je hříšný, shodně tvrdili, že Ježíš Kristus je bez hříchu. „On ‚hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest‘.“ (1. list Petrův 2,22)

Pilát, který by se rozhodně nedal označit za Ježíšova přítele, se tázal: „Co udělal zlého?“ (Matouš 27,23 B21). Nepřímo uznal Ježíšovu nevinu. A římský setník, který byl svědkem Ježíšovy smrti, prohlásil: „On byl opravdu Boží Syn!“ (Matouš 27,54).

Je Ježíš Bůh? - Dokázal ovládat přírodu.

Ježíš dokázal svou moc nad přírodními silami, kterou vládne jedině Bůh, jejich tvůrce. Utišil vítr a vlny, když na Galilejském jezeře běsnila bouře. Tím podnítil ty, kdo s ním byli na lodi a žasli, k otázce: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“ (Marek 4,41) Proměnil vodu ve víno, nasytil pět tisíc lidí pěti chleby a dvěma rybami, vrátil truchlící vdově syna, kterého vzkřísil z mrtvých, a přivedl zpět k životu dcerku zdrceného otce. Starému příteli přikázal: „Lazare, pojď ven!“ a dramaticky ho vzkřísil z mrtvých. Je nesmírně významné, že Ježíšovi nepřátelé žádný z těchto zázraků nezpochybňovali a raději se Ježíše snažili zabít. „Když proti němu nezakročíme,“ řekli, „všichni v něj uvěří.“ (Jan 11,48)

Je Ježíš Bůh? - Uzdravoval nemocné.

Ježíš měl moc i nad nemocemi. Působil, že chromí chodili, němí začali mluvit a slepí prohlédli. V některých případech se uzdravení týkala vrozených vad, na které nepůsobí psychosomatická léčba. K nejpozoruhodnějším patří uzdravení nevidomého, které je zaznamenáno v 9. kapitole Janova evangelia. Přestože se uzdravený nedokázal vyjádřit k dohadům tazatelů, jeho zkušenost stačila k tomu, aby přesvědčila jeho samotného: „Je-li hříšník, nevím; jedno však vím, že jsem byl slepý a nyní vidím,“ řekl. (Jan 9,25) Podivoval se nad tím, že jeho přátelé v Uzdraviteli nepoznali Božího Syna: „Co je svět světem, nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepého od narození.“ (Jan 9,32) Pro něho byl tento důkaz očividný.

Nejpádnější důkaz Ježíšova božství - Ježíš vstal z mrtvých.

Nejpřesvědčivějším dokladem potvrzujícím Ježíšovo božství bylo jeho vlastní zmrtvýchvstání. Během svého života pětkrát předpověděl, že zemře. Předpověděl i to, jak zemře, a že třetí den po své smrti vstane z mrtvých a ukáže se svým učedníkům.
Tohle byla bez pochyby ta nejpřísnější zkouška. Pravdivost takovéhoto tvrzení se dala velmi snadno ověřit. Buď se to stalo, nebo se to nestalo.

Ježíšův život poskytuje přesvědčivý důkaz, ale vzkříšení ještě přesvědčivější.
Jak přívrženci, tak nepřátelé křesťanské víry uznávají, že vzkříšení Ježíše Krista je základním kamenem víry. Pavel, největší z apoštolů, napsal: „A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra.“ (1. Korintským 15,14) Pavel stavěl celou svou argumentaci na tělesném vzkříšení Ježíše Krista. Buď z mrtvých vstal, nebo nevstal. Pokud k tomu ovšem skutečně došlo, byla by tato událost největší senzací světových dějin.

Jestli Ježíš Kristus vstal z mrtvých, víme s naprostou jistotou, že Bůh existuje, jaký je a jak ho můžeme poznat na úrovni osobní zkušenosti. Vesmír získá smysl a důvod existence a bude možné prožívat vztah s živým Bohem v současném životě.

Pokud na druhou stranu Ježíš Kristus vzkříšen nebyl, je křesťanství zajímavý muzeální kousek a nic víc. Nemá žádnou objektivní platnost či vztah ke skutečnosti. Přestože je to hezké zbožné přání, rozhodně nestojí za to, abychom se kvůli němu vzrušovali. Mučedníci, kteří šli s písní na rtech vstříc lvům, nebo dnešní misionáři, kteří položili svůj život, když jiným nesli evangelium, jsou pošetilí chudáčci, kteří si jen něco namlouvali.

Útoky na křesťanství se nejčastěji zaměřují proti vzkříšení, protože je zřejmé, že tato událost je jádrem celé věci. Zajímavý je útok, ke kterému se ve 30. letech 20. století chystal jeden mladý britský právník. Byl přesvědčený, že vzkříšení je pouhá báje a výplod fantazie. Protože vycítil, že právě vzkříšení je jádrem křesťanské víry, rozhodl se posloužit světu tím, že jednou provždy tenhle podvod a pověru odhalí. Připadalo mu, že jako právník má schopnost kritického myšlení, jež mu umožní důkladně prošetřit důkazy a nepřijmout žádné, které by nevyhovovaly přísným kritériím, která platí u dnešního soudu.

Jak ale Frank Morrison prováděl svůj výzkum, stala se pozoruhodná věc. Případ zdaleka nebyl tak snadný, jak předpokládal. Dopadlo to tak, že první kapitola jeho knihy Who Moved the Stone? (Kdo odvalil ten kámen?) nese název „Kniha, která se odmítla nechat napsat“. Popisuje v ní, jak při zkoumání důkazního materiálu dospěl proti své vůli k přesvědčení, že tělesné vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých je fakt.

Dokázal Ježíš Kristus, že je Bůh? Fakta o jeho vzkříšení

Ježíšova smrt byla veřejnou popravou na kříži. Vláda ji označila jako trest za rouhání. Podle Ježíše samotného bylo důvodem to, že tímto způsobem zaplatí za naše hříchy. Poté, co byl krutě mučen, byly Ježíšova zápěstí a nohy přibity ke kříži, na kterém visel a pomalu umíral udušením. Pak do jeho boku vrazili kopí s cílem potvrdit, že skutečně zemřel.

Ježíšovo tělo bylo zabaleno do lněných pláten a nabalzamováno lepkavou směsí vonných látek, která vážila přes třicet kilogramů. Tělo umístili do hrobky vytesané ve skále a její vchod zabezpečili tím, že k němu pomocí pák přivalili jeden a půl až dvoutunový kámen. Protože Ježíš veřejně prohlásil, že za tři dny vstane z mrtvých, postavili ke vchodu stráž – vycvičené římské vojáky. Stráž na vchod připevnila oficiální římskou pečeť, která hrobku označovala za majetek římské vlády.

Přes všechna tato opatření bylo tělo třetího dne pryč. Zbyla jen pohřební plátna, která si zachovala tvar těla, ale byla splasklá. Balvan, který dříve vchod uzavíral, se našel ve svahu nad hrobkou v určité vzdálenosti od ní.

Nejstarší vysvětlení tvrdilo, že tělo ukradli učedníci. Ze záznamu v Matoušově evangeliu 28,11-15 se dovídáme, jak reagovali na tu záhadnou pobuřující zprávu o zmizení těla židovští velekněží a starší, když ji uslyšeli od římské stráže. Dali vojákům peníze a požádali je, aby všem tvrdili, že v noci, když spali, přišli učedníci a odnesli Kristovo tělo. To tvrzení je tak očividně lživé, že se Matouš ani nepokouší je vyvracet! Který soudce by byl ochoten vám naslouchat, kdybyste tvrdili, že vám soused odcizil televizi, zatímco jste spali? Jak by kdokoli mohl vědět, co se dělo v době, kdy on sám spal? Takové výpovědi by se každý soud vysmál.

Navíc tu narážíme na psychologickou a etickou nemožnost. Krádež Kristova těla se neslučuje s povahou učedníků a s tím, co o nich víme. To by totiž znamenalo, že se vědomě dopustili podvodu, který byl příčinou zklamání a smrti tisíců lidí. I kdyby někteří z učedníků naplánovali a provedli takovou krádež, je nemyslitelné, že by se to ostatní časem nedověděli.

Každý z učedníků podstoupil zkoušku mučení a mučednické smrti za to, co hlásal a čemu věřil. Lidé jsou ochotni zemřít pro něco, o čem věří, že je to pravda, i když ve skutečnosti to může být lež. Nikdo by ovšem nepoložil život za něco, o čem by věděl, že je to lež. Jestli se vůbec někdy dá věřit tomu, že člověk říká pravdu, pak je to ve chvíli, kdy leží na smrtelné posteli. I kdyby však tělo ukradli učedníci a Ježíš Kristus by byl dál mrtvý, stejně by zbývalo vysvětlit jeho údajná zjevení.

Podle další hypotézy přestěhovaly tělo židovské nebo římské autority. Ale proč? Když postavily ke hrobu stráž, jaký by mohly mít důvod k přenesení těla? A co mlčení představitelů vládnoucí moci, když apoštolové v Jeruzalémě odvážně hlásali, že Ježíš byl vzkříšen? Náboženští vůdcové pěnili vzteky a všemi prostředky se snažili zabránit šíření zprávy o vzkříšení. Zatkli Petra a Jana a ve snaze přimět je k mlčení je nechali zbít a vyhrožovali jim.

Jejich problém by se však dal vyřešit velice jednoduše. Kdyby měli k dispozici Ježíšovo tělo, stačilo je se vší slávou vystavit v jeruzalémských ulicích, a jednou provždy tak křesťanství zadusit v zárodku. Skutečnost, že to neudělali, výmluvně svědčí o tom, že se v jejich rukou nenacházelo.

Jiná populární teorie tvrdí, že si rozrušené a v žalu se utápějící ženy v ranním šeru spletly cestu a dorazily k nesprávnému hrobu. Ve své bolesti podlehly dojmu, že Ježíš vstal z mrtvých, když je hrob prázdný. Tato teorie ovšem neobstojí ve světle stejných faktů, které vyvracejí tu předchozí. Jestliže šly ženy k nesprávnému hrobu, proč velekněží a jiní nepřátelé křesťanské víry nezašli k tomu správnému a nepředvedli tělo? Je těžké si představit, že by se Petr i Jan dopustili téhož omylu. A jedna věc je naprosto jistá: Josef z Arimatie, majitel hrobu, by problém určitě vyřešil. Navíc nesmíme zapomínat, že se jednalo o soukromý pozemek, ne o veřejné pohřebiště, takže v blízkém okolí nebyl žádný další hrob, který by ženy svedl k omylu.

Prázdný hrob je také vysvětlován pomocí teorie ztráty vědomí. Podle ní Ježíš doopravdy nezemřel. Omylem byl označen za mrtvého, i když ve skutečnosti jen omdlel vyčerpáním a ztrátou krve. Když ho uložili do chladné hrobky, probral se, vyšel z ní a ukázal se učedníkům, kteří se mylně domnívali, že vstal z mrtvých.

Tato hypotéza vznikla v moderní době. Poprvé se objevila koncem osmnáctého století. Výmluvné je, že podobná námitka nebyla vznesena už ve starověku, zároveň s mnoha dalšími zuřivými útoky proti křesťanství. Nejranější záznamy kladou všechny shodně důraz na Kristovu smrt.

Zkusme ale předpokládat, že Ježíš omdlel a byl pohřben zaživa. Dá se věřit tomu, že by přežil tři dny ve vlhké hrobce bez jídla a vody a bez jakékoli péče? Měl by dost síly na to, aby se vymanil z pohřebních pláten, odvalil těžký kámen od vchodu hrobky, přemohl římské stráže a ušel celé kilometry po nohou, které byly probodeny hřeby? Taková představa je ještě fantastičtější než prostý fakt vzkříšení.

Dokonce i německý kritik David Strauss, který není zastáncem názoru, že Ježíš vstal z mrtvých, odmítl tuto teorii jako neuvěřitelnou. „Není možné,“ řekl, „aby osoba, která se polomrtvá vyplíží z hrobu, vleče se slabostí, nutně potřebuje lékaře, obvazy, ošetřování a rekonvalescenci, a která nakonec podlehne svému utrpení, dokázala učedníky přesvědčit, že je vítěz nad smrtí a hrobem, Pán života.“ A konečně, je-li tato teorie pravdivá, zapletl se Kristus do vědomé lži. Jeho učedníci věřili a hlásali, že zemřel a znovu žije. Ježíš neučinil nic, co by tento mylný názor uvedlo na správnou míru, naopak jej podporoval.

Je Ježíš Bůh?

Jediná teorie, která dostatečně vysvětluje prázdný hrob, je, že Ježíš Kristus byl vzkříšen z mrtvých. Detaily Ježíšova vzkříšení zaznamenávají všichni čtyři autoři evangelií. Jeho následovníci, kteří se při jeho zatčení rozprchli, nabyli nezlomné přesvědčení, že vstal z mrtvých. Ne snad na pouhém základě prázdného hrobu, ale díky tomu, že se jim Ježíš při mnoha různých příležitostech zjevil živý.

Když se o tom, že Ježíš vstal z mrtvých, doslechl od jiných učedníků Tomáš, odmítl tomu věřit. „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím,“ prohlásil kategoricky. O týden později se Ježíš učedníkům ukázal znovu a tentokrát byl Tomáš přítomen. Ježíš se k němu obrátil se slovy: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.
Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili“ (Jan 20,25-29).

Toto je vaše příležitost. Ježíš Kristus vstal z mrtvých a dokázal tak, že je Bohem a že žije i dnes. Je ochoten být něčím víc než jen předmětem uctívání. Je ochoten nechat se poznat a vstoupit do našeho života.

Psycholog C. G. Jung řekl: „Ústřední neurózou naší doby je prázdnota.“ My všichni máme hlubokou touhu, aby náš život měl smysl a hloubku. Ježíš nám nabízí život v hojnosti, který bude mít hlubší smysl díky vztahu s ním samotným. „Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti,“ řekl (Jan 10,10).

Já jsem světlo světa,“ řekl také, „kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ (Jan 8,12) Jediná možnost, jak můžeme takový život prožívat, spočívá v tom, že budeme mít osobní vztah s ním samotným. Ježíš přišel, aby na sebe vzal náš hřích a nesl ho na kříži. Dobrovolně přijal trest za náš hřích, aby už netvořil překážku mezi námi a Bohem.

Šel na kříž za nás, nás všechny. Protože za náš hřích plně zaplatil, nabízí nám úplné odpuštění a vztah se sebou samotným.

To znamená, že před sebou máte rozhodnutí. Ježíš řekl: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu.“ (Zjevení 3,20)

Ježíše Krista můžete do svého života pozvat třeba hned teď. Můžete mu říct něco v tomto smyslu: „Věřím v tebe. Děkuji ti, že jsi zemřel na kříži za moje hříchy. Prosím, abys mi odpustil a přišel teď do mého života. Děkuji ti, že jsi mi dal vztah s tebou.“



Podle knihy Paula E. Littla Know Why You Believe, Victor Books, © 1988, SP Publications, Inc., Wheaton, IL 60187. Použito se svolením.
 
 
<< V čem se víra v Ježíše Krista liší od jiných náboženstvíJežíšův život >>