Zpět
 
Užitečný článek1 návštěvník označil článek jako užitečný

Když selžeme

Co udělat s hříchem?

Steven L. Pogue

 

Americký daňový úřad kdysi obdržel anonymní dopis tohoto znění:

Vážení,

K tomuto dopisu je přiložena bankovní poukázka na 150 dolarů. Podváděl jsem při loňském daňovém přiznání a od té doby nedokážu klidně spát. Pokud budu mít problémy se spánkem i nadále, pošlu vám i zbývající částku.1

Každý z nás by si přál, aby mu byly odpuštěny špatné věci, kterých se dopustí. Otázkou ovšem je, odkud se odpuštění bere.

Jako křesťanům jsou nám všechny naše viny (hříchy) odpuštěny. To asi víte z Bible a věříte tomu. Jak na to ale reagovat? Jeden můj známý, křesťanský poradce, který pomáhá mnoha křesťanům, kdysi prohlásil: „Někteří křesťané doopravdy nevěří, že by zhřešili, a jiní zase nevěří, že je jim odpuštěno.“

Rád bych, abyste jasně pochopili jak realitu hříchu, tak realitu Kristova odpuštění.

Co je to hřích

Ernest Hemingway kdysi řekl, že udělá-li člověk něco morálního, má z toho dobrý pocit, a když udělá něco nemorálního, má z toho špatný pocit. Tohle je široce rozšířená představa hříchu a mnozí lidé se jí řídí. Neodpovídá ovšem Bibli. Podle Bible je hřích postoj, který spočívá v tom, že si člověk chce dělat věci po svém, a ne tak, jak si to přeje Bůh.

Nakolik vážně bere hřích Bůh? Nedokáže ho snášet. „Tvé oči jsou čisté, nemohou se dívat na zlo“ (Abakuk 1,13). „Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy“ (1. list Janův 1,5).

Možná vám připadá, že na tom tolik nezáleží. Copak Ježíš nezaplatil za všechny vaše hříchy? Proč si dělat starosti kvůli hříchu, když nás Bůh má rád a má nádherný záměr s naším životem? Neměli bychom se na hříchy dívat spíše jako na chyby – na něco, co se nám v životě nepovedlo?

Bůh ale tímto způsobem hřích rozhodně nevnímá. Kvůli jedinému hříchu museli Adam a Eva odejít z ráje. Kvůli hříchu seslal Bůh v Noeho době na tehdejší lidstvo potopu. Kvůli do očí bijící nemravnosti seslal na města Sodomu a Gomoru oheň. Kvůli hříchu museli Izraelci, kteří vyšli z Egypta, čtyřicet let zůstat na poušti a celá generace tam zemřít.

Bohu je hřích odporný. Nám ale občas připadá příjemný, a tak danou věc děláme. Jako Adam a Eva si představujeme, že se můžeme se zlem seznámit, a přitom se jím nenechat ovládnout. Hřích ale nezpůsobí, že budeme jako Bůh. Ten totiž o existenci zla ví, a přitom se ho nikdy nedopouští a nikdy mu nepodlehne. Nás však zlo přitahuje a poddáváme se mu.

Provinilý pocit

Pokaždé, když zhřešíme, zarmoutí to Božího Ducha, který v nás žije. Někdy v nás Duch svatý probudí pocit viny. Když totiž hřešíme, rozhodujeme se v dané chvíli žít nezávisle na Bohu, v rozporu s jeho vůlí. Bůh nás kvůli tomu nezačne nenávidět; dál nás bude mít rád. Ale zarmoutí ho to: „A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení“ (Efezským 4,30). Abychom pochopili vliv hříchu na náš život, podívejme se na to, jaký bude mít dopad na náš vztah s Bohem a jak ovlivní naše společenství s Bohem.

Vztah s Bohem

Společenství s Bohem

Vznikl, když jsme přijali Ježíše (Jan 1,12) Vzniklo, když jsme přijali Ježíše (Koloským 2,6)
Je trvalý (1. list Petrův 1,3-4) Mohou se v něm vytvořit překážky (Žalm 32,3-5)
Je udržován výhradně Bohem (Jan 10,27-29) Udržujeme je částečně my (1. list Janův 1,9)
Nikdy se nemění (Žd 13,5) Mění se, když zhřešíme (Žalm 66,18)

 

Hřích nemá vliv na věčný vztah, který s vámi Bůh má. Tento vztah byl navázán, když jste uvěřili, že Ježíš zaplatil za vaše hříchy. Ježíš zemřel za vaše hříchy – za ty minulé, současné i budoucí. Tehdy ostatně patřil celý váš život do budoucnosti. Protože věříte v Ježíše, je vám dokonale odpuštěno. Váš vztah s Bohem je bezpečný.

Hřích se ale promítne do našeho společenství s Bohem, tedy do našeho každodenního vzájemného kontaktu. Ovlivní naši komunikaci s Bohem i to, nakolik nás Bůh bude moci používat pro své záměry. Hřích nás otupí – omezí naši schopnost uvaž

ovat tak, jak by si to přál Bůh, a dělat věci, které by si přál.

V žalmu 32,3-5 David říká:

„Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal.

Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka,

vysýchal mně morek jako v letním žáru.

Svůj hřích jsem před tebou přiznal,

svoji nepravost jsem nezakrýval,

řekl jsem: ‚Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti.‘

A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj.“

Toto je správná reakce na hřích. David svůj hřích nepopíral. Ale také nedovolil, aby přehnaně zaměstnával jeho myšlenky. Prostě ho Bohu vyznal.

Vyznání hříchu a pokání

Co to znamená vyznat hřích a činit pokání? V první řadě je zapotřebí souhlasit s Bohem. Bůh už ví, že jsme se dopustili hříchu, a tak můžeme klidně být upřímní. „Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti“ (1. list Janův 1,9). Vyznání hříchu spočívá v tom, že se k němu dobrovolně přiznáme a zaujmeme k němu stejný postoj jako Bůh.

Vyznání hříchu nespočívá v tom, že se budeme snažit Boha přemluvit, aby nám odpustil. Ježíš totiž už za všechny naše hříchy zaplatil; Boží odpuštění je nám okamžitě k dispozici, jakmile hřích vyznáme. Důvodem, proč nám Bůh poskytne odpuštění hned, je Ježíšova smrt na kříži, a ne naše pokora nebo morální síla, která nás přivedla k přiznání.

Pokání znamená změnit svůj postoj k hříchu i své jednání – uznat, že ho Bůh právem označujeme za něco špatného, a rozhodnout se, že v takovém chování nechceme pokračovat.

Ale já se i tak cítím provinile!

Přijdou chvíle, kdy se budete cítit provinile i poté, co svůj hřích vyznáte. Když se člověk odsuzuje a říká si, jak mohl spáchat něco tak hrozného, působí to tak nějak duchovně. Představujeme si, že když budeme snižovat sami ve svých vlastních očích, uděláme Bohu radost svou pokorou.

Takhle nás ale Bůh nevnímá. K vyznání patří poděkovat Bohu za to, že za všechny naše hříchy zaplatil Ježíš Kristus. Na základě toho Bůh říká: „Slituji se nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy už nevzpomenu“ (Židům 8,12). Poděkovat Bohu vyžaduje víru, protože tím reagujeme na to, co o nás říká Boží slovo, místo abychom se řídili svými pocity. Když sami sebe odsuzujeme, soustřeďujeme se na sebe, a ne na Ježíše Krista a jeho odpuštění.

Občas si pleteme pokušení s hříchem. Nezapomeň ale, že pokoušen bývá každý – stávalo se to dokonce i Ježíši. On ale pokušení nepodlehl – nezhřešil. Pokud cítíš pokušení, neměl bys se za to v duchu kárat. Můžeš se rozhodnout, že se danými myšlenkami nebudeš dále zabývat, a poprosit Boha, aby ti dal sílu vyhnout se hříchu. Kvůli pokušení si nemusíš připadat provinile. Pro chvíle, kdy s ním budeš bojovat, je velice užitečný verš 1. Korintským 10,13: „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“

Bůh ti dokonale odpustil všechna tvoje provinění: „Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši“ (Římanům 8,1). Neohlíží se zpět do minulosti, nepřipomíná si tvoje hříchy a selhání, a neodsuzuje tě za ně, takže bys to neměl dělat ani ty. Bůh znovu opakuje: „… na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu“ (Židům 10,17). Ten oblak viny je pryč! Přijmi Boží dokonalé odpuštění.

„… neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti“ (Římanům 8,2). Křesťanský život je život ve svobodě: ve svobodě od viny a ve svobodě žít v souladu s Božím záměrem, což je v konečném důsledku způsob života, který přináší největší uspokojení. Je to proces postupného růstu, během něhož se stále více podobáme Kristu a stále více zrcadlíme jeho charakter. A růst vyžaduje čas!


1Charles Swindoll: Come Before Winter (Portland, OR: Multnomah Press, 1985), str. 89. 

 
 
<< Podstata víryJe teď Bůh v mém životě? >>