27 návštěvníků označilo článek jako užitečný

Život s nadějí

Student, který žil s HIV a hemofilií, žil s nadějí - a z dobrého důvodu. Vypráví, jak může mít člověk naději, ať mu život přichystá cokoliv.

Steve Sawyer

Osobní pravdivý příběh… Jako žák základní školy se Steve Sawyer, který trpěl hemofilií, nakazil z neotestovaných krevních přípravků virem HIV a žloutenkou typu C. O mnoho let později využíval devatenáctiletý Steve s vědomím, že smrt je na dosah, zbývající roky života k tomu, aby studentům na stovkách vysokých škol vyprávěl, jak se naučil žít s nadějí a vnitřním pokojem tváří v tvář strašlivým okolnostem. Tisíce studentů, kteří slyšeli Stevův příběh o naději a Boží lásce z jeho vlastních úst, by mohly potvrdit, že navždy změnil i jejich život. Tento článek je přepisem jeho přednášky na University of California v Santa Barbaře (s redakčními úpravami).

Nedaleko pobřeží státu Maine plula v husté mlze loď amerického námořnictva. Tu noc zahlédl službu konající důstojník před sebou blikat světlo a neprodleně uvědomil kapitána. „V dálce je světlo a míří přímo na nás, co mám dělat?“ Kapitán mu řekl, že má té lodi vyslat signál s příkazem, aby změnila kurz. „Ne, vy změňte kurz,“ zněla odpověď. Kapitán důstojníkovi sdělil, že má přibližujícímu se plavidlu vydat opětovný rozkaz ke změně kurzu. Opět obdržel odpověď: „Ne. Kurz změňte vy.“ Důstojník podnikl poslední pokus a signalizoval: „Zde kapitán válečné lodi námořnictva Spojených států amerických. Máte okamžitě změnit kurz.“ Odpověď zněla: „Ne, změňte ho vy. Tady maják.“

Tento příběh ilustruje, jakým způsobem se my lidé máme sklon stavět k bolesti a utrpení. Vždycky chceme, aby změnily kurz okolnosti, místo abychom změnili sebe tak, abychom si s nimi dokázali poradit. Můj vlastní život je dokonalým příkladem takového uvažování.

Rané stadium

Narodil jsem se s hemofilií, onemocněním krve, kvůli kterému mi občas zničehonic začaly natékat kosti a klouby. Hemofilie se léčí proteinem, který se získává z krve dárců. No a někdy mezi rokem 1980 a 1983 se musela do té konkrétní zásoby krve, kterou mě léčili, dostat krev od dárce s virem HIV. Výsledkem bylo, že každá dávka přípravku, který jsem z této zásoby dostal (a mohly jich být stovky), mohla být infikována virem HIV. Později jsem se stejným způsobem nakazil žloutenkou typu C.

To, že jsem HIV pozitivní, mi vlastně řekli, až když jsem byl ve druhém ročníku střední školy. Když jsem se to dozvěděl, vypadala moje počáteční reakce jako normální reakce většiny lidí na něco, s čím si nevědí rady: prostě jsem odmítl věřit, že bych byl HIV pozitivní, a snažil jsem se tvářit, že to není pravda. Na rozdíl od hemofilie HIV nebolí. Když vám při hemofilii začnou otékat klouby a svaly, tak to hrozně, opravdu hrozně bolí. Ale infekce virem HIV nemá žádné vnější příznaky. Člověk si toho vlastně ani nevšimne, a tak je snadné se tvářit, že to tam není. A takhle se k tomu stavěli i moji rodiče. „Vypadáš dobře, vypadáš, že jsi v pořádku, tak musíš být v pořádku,“ říkali.

Popření

Skvělý příklad takového popírání skutečnosti najdete ve filmu Monty Python a svatý grál. V jedné scéně král Artuš jede na koni lesem a narazí na rytíře v otlučené černé zbroji. Rytíř mu zastoupí cestu a král Artuš si uvědomí, že neprojede, dokud rytíře neporazí v souboji. Začne boj a králi Artušovi se podaří useknout rytíři ruku. Král schová meč do pochvy, pokloní se a chce jít dál, ale rytíř řekne: „Ne!“ „Já jsem ti přece usekl ruku,“ ohradí se Artuš. Rytíř na ni pohlédne a řekne: „Kdepak.“ Tak král pohlédne na zem a ukáže: „Tvoje ruka leží přece tady!“ Ale rytíř odpoví: „To jsou jen povrchová zranění.“ Artuš pochopí, že bude muset toho chlápka vážně zmrzačit, aby kolem něj mohl projet. Takže boj pokračuje a král usekne rytíři všechny čtyři končetiny, až z rytíře zbude jenom torzo s hlavou. Jak kolem něj Artuš projíždí, slyšíte, jak za ním rytířův hlas volá: „Vrať se, ty zbabělče, ukousnu ti kolena!“

Je zbytečné dodávat, že rytíř popíral realitu. Nedokázal se vyrovnat se skutečností, že boj prohrál. A jakkoliv je to humorný příklad popření, tohle nebezpečí je velice, velice reálné. Kdybych nepřestal popírat skutečnost, že jsem HIV pozitivní, možná bych nepodnikl nutná opatření, když jsem se třeba trochu řízl do prstu, nebo jsem taky mohl vážně ublížit někomu jinému a třeba ho i zabít. Ale nebezpečí, která plynou z popírání něčeho takového vám samotným, jsou také zlá a hodně bolestná. Když něco zatlačujete někam hluboko a snažíte se tvářit, že to tam není, postupně se to hromadí. A nakonec to bouchne.

Marnost popírání

To, že jsem HIV pozitivní, jsem dokázal popírat asi tři roky. V posledním ročníku střední školy jsem ale těžce onemocněl. Začaly se na mně projevovat příznaky nemoci. T lymfocyty jsou bílé krvinky, které bojují s infekcí, a podle jejich počtu se pozná, jestli jste jenom HIV pozitivní, nebo jestli máte AIDS. Když jejich počet klesne pod 200, je vaše nemoc považována za případ plně rozvinutého AIDS. No a u mě byl počet T lymfocytů 213 a dál klesal. Bylo mi moc, moc špatně, byl jsem hodně bledý a nedokázal jsem v sobě udržet jídlo. Už jsem nedokázal předstírat, že nejsem HIV pozitivní a nemám AIDS. Byly až příliš skutečné.

Když už se nedalo dál popírat skutečnost, musel jsem si najít jiný způsob, jak se postavit tomu, čím jsem procházel. Napřed jsem se snažil najít si někoho, kdo za to může. Připadalo mi, že bych se cítil líp, kdyby za mnou někdo přišel a řekl: „Stevene, člověče, zavinil jsem to já. Je mi to líto.“ Tak jsem se napřed rozhodl hodit to na celou komunitu homosexuálů. To jsem z toho hladce vyklouzl! Ale když jsem si to promyslel, došlo mi, že je dost hloupé obviňovat z mého problému celou skupinu. A tak jsem se rozhodl připsat vinu Bohu. Tehdy jsem vlastně v Boha doopravdy nevěřil, ale řekl jsem si, že jestli někdo má mít situaci pod kontrolou, tak je to Bůh. A tak jsem hodil vinu na Boha.

Hněv

Když víte, kam máte zaměřit svoji nahromaděnou bolest, změní se v hněv. A z toho se vyvine zuřivost. Teď jsem začal řešit všechno, co se mi připletlo do cesty, tím, že jsem se vztekal. Pokaždé, když někdo řekl něco, co mi třeba jen trochu vadilo, tak jsem na něj vyletěl. Tloukl jsem do stěny, ničil svůj pokoj a tak.

Ale zjistil jsem, že hněv nám dokáže zamlžit mozek a zabránit nám chovat se rozumně. A ještě horší je, že při tom ubližujeme lidem, které máme rádi. Mnohem lepší způsob, jak zvládat bolest, nabízí pláč, protože to nikomu neublíží a člověku je pak o moc, moc lépe.

No a jednou, když jsem byl ve svém pokoji, jsem se dostal opravdu na dno. Bylo mi hrozně špatně a hrozně jsem zhubl. Křičel jsem, nadával jsem Bohu, bušil jsem do stěny, a vtom vešel do pokoje můj táta a zavřel za sebou dveře. Víte, táta je bývalý alkoholik. Na setkáních Anonymních alkoholiků se dozvěděl o Vyšší moci, o Bohu. Táta se na mě podíval a řekl: „Víš, Steve, já ti nemůžu pomoct.

Doktoři ti taky nemůžou pomoct. Maminka ti nemůže pomoct. Ty sám si nemůžeš pomoct. Jediný, kdo by ti teď mohl pomoct, je Bůh.“ A pak odešel z pokoje a zavřel za sebou dveře.

Hledání pomoci

No, ještě před chvílí jsem Bohu nadával, tak jsem neměl dojem, že bych byl zrovna v postavení, kdy bych si mohl dovolit prosit ho o pomoc. Ale jednou jsem na tom byl tak, jak jsem na tom byl, a neměl jsem jinou možnost. Tak jsem padl na kolena a skrze slzy říkal: „Tak dobře, Bože, jestli jsi, tak mi pomoz a já pomůžu tobě.“ A představte si, že za neuvěřitelně krátkou dobu jsem získal svoji dřívější váhu. Počet T lymfocytů vyskočil na 365, což je dost dobré. A cítil jsem se skvěle. Cítil jsem se super… a to bylo všecko. „Bezva, díky, Bože,“ řekl jsem si v duchu. „To bylo od tebe hezké. Tak zas někdy.“

Ukončil jsem střední školu a šel jsem dělat zkoušky na vysokou. Když jsem dopsal test, uviděl jsem tam stát takového vysokého, hubeného, blonďatého kluka. „Čau, vypadáš, že jsi normální,“ prohlásil. „Nechtěl bys se mnou bydlet?“ „No, ty teda ne,“ pomyslel jsem si, ale…, „Jasně,“ odpověděl jsem. Tak se z nás stali spolubydlící a vlastně i nejlepší kamarádi. Zjistil jsem, že můj spolubydlící je křesťan. Tou dobou jsem měl o křesťanech jasnou představu. Podle mě to byli pokrytci, kteří se ke všem chovají blahosklonně a každého odsuzují. To je tak všechno, co můžu od křesťana čekat, říkal jsem si. Jenže můj spolubydlící byl jiný.

Trpěl dyslexií. Všiml jsem se, že když se učil a dospěl do stavu naprosté frustrace, tedy do stavu, kdy bych já mlátil do stěn a rozbíjel všechno kolem, on se prostě zastavil, zavřel oči, pomodlil se, zhluboka se nadechl a vrátil se k práci. To mě vzalo. „Jak to, že nic nerozbiješ?“ žasl jsem. „Musíš přece něco rozbít!“ Vážně jsem nechápal, jak to dokáže.

Můj spolubydlící mě pozval, abych s ním jel na jarní prázdniny k moři do Daytona Beach. A tam se dal do řeči s klukem, který byl vedle nás na pláži. Napřed se bavili o obyčejných, normálních věcech. Pak se můj kamarád rozhodl přejít k hlubším, závažnějším tématům. Mně se do takových věcí pouštět nechtělo. Měl jsem sám dost věcí, se kterými jsem se uvnitř potýkal. Je těžké vědět, že umíráte v tak mladém věku. A vážně jsem se o tom nechtěl bavit na pláži s někým, koho vidím poprvé v životě, a tak jsem nějak vypadl z hovoru. Oni si dál povídali a nakonec došli až k tomu, že můj kamarád začal vysvětlovat, čemu jako křesťan věří. O křesťanech jsem si už dřív udělal obrázek, ale nikdy jsem se vlastně nezajímal, co si myslí nebo čemu věří. A tak jsem poslouchal, co říká.

Co nabízí Bůh

Nevím, jestli to dokážu vysvětlit tak dobře jako on, ale řekl něco v tomhle smyslu: „Já samozřejmě věřím v Boha. A věřím, že nás Bůh stvořil, abychom s ním měli vztah. Ale my s ním v tom vztahu žít nechceme, a tak ho prostě odstrčíme. Tomuhle odstrčení, téhle vzpouře - ať už je to aktivní odpor nebo pasivní lhostejnost, říká Bible ‚hřích‘. Já slovo hřích nemám rád, a tak o tom uvažuji jako o odstrčení Boha. A protože jsme se takhle chovali, i když jsme byli stvořeni pro vztah s Bohem, čeká nás trest. Trestem za naši vzpouru je smrt, zemřeme. A je tu taky duchovní smrt, to že jsme od Boha odděleni.“ „No, to potěší,“ pomyslel jsem si.

Takže jsem namítl: „Ale Bůh nás přece miluje.“ „Jenže on je taky spravedlivý,“ vysvětloval. „Láska bez spravedlnosti nic neznamená.“ To jsem moc nechápal. Tak řekl: „Zkus si představit někoho, na kom ti záleží ze všech lidí na světě nejvíc, někoho, za koho bys bez váhání dal život. A představ si, že ho od sebe odstrčíš a pak se s ním dlouho nevidíš. A pak ho jednoho dne zahlédneš, jak stojí padesát metrů od tebe, běžíš k němu s otevřenou náručí, ale on tě zastaví a řekne: ‚Ty jsi mě přece odstrčil, pamatuješ?‘ A teď si představ, že jsi od sebe odstrčil Boha, největší lásku v celém vesmíru.“

„Tý jo, to není dobré,“ pomyslel jsem si. A on pokračoval: „Ale tím to naštěstí nekončí. Protože Bůh nás tolik miluje a tolik mu na nás záleží, rozhodl se vzít ten náš trest na sebe. Tak poslal svého Syna, aby zemřel na kříži místo nás. A protože Ježíš jako Bůh v lidském těle žil bez hříchu, mohl na sebe vzít trest někoho jiného. A tak zaplatil za nás.“

Pak pokračoval: „Ježíš potom za tři dny vstal z mrtvých. Zvítězil nad duchovní smrtí a nabízí nám věčný život. Teď už nás nečeká prostě jen smrt, ale po ní strávíme věčnost s největší láskou ve vesmíru.“

„To je něco,“ řekl jsem. „Ale,“ dodal, „má to jeden háček. I když nám totiž tohle nabízí a vzal náš trest na sebe, jestli nepřijmeš jeho nabídku… no, je to na tobě.“ Pořád mi to nebylo jasné, ale naštěstí ani tomu druhému klukovi. Tak můj kamarád vysvětloval: „Představ si, že tady po té ulici jedeš autem. Povolená rychlost je padesát a ty jedeš stočtyřicítkou. A jak se řítíš silnicí, zastaví tě policajti a vypíšou ti pokutu. Zaplatit ji musíš další den u soudu. No a když vcházíš do soudní síně, vidíš, že soudce je tvůj otec. A pomyslíš si: ‚Dyť to je přece táta!‘ A on na tebe pohlédne a zeptá se: ‚Steve, porušil jsi zákon?‘ A ty odpovíš: ‚Porušil.‘ ‚Takže zaplatíš pokutu 500 dolarů nebo strávíš dva dny ve vězení.‘ Odklepne rozsudek kladívkem a tím to hasne.

Protože je spravedlivý a čestný, musel vynést rozsudek. Ale pak sestoupí ze stupínku, svlékne si talár, sáhne do zadní kapsy, vytáhne peněženku a podává ti 500 dolarů. Protože tě má rád, chce zaplatit pokutu za tebe. Ale ty musíš tu platbu přijmout. Stojí tam s pěti sty dolary a říká: ‚Tady je máš.‘ A stejné je to s Bohem. Taky mu můžeš prostě říct: ‚Já radši strávím věčnost bez tebe.‘ Je to rozhodnutí, které musíš udělat sám.‘“

Kamarád řekl, že Boží nabídku můžeme přijmout prostřednictvím modlitby. „Prostě přijmeš to, že Bůh za tebe zaplatil. Je to Boží milost, nemusíš udělat vůbec nic, aby sis to zasloužil. Je to prostě Boží dar.“ To bylo poprvé, co jsem slyšel o Boží milosti. „Je to dar, který přijímáš vírou v modlitbě,“ řekl nakonec. Pak se toho kluka zeptal, jestli by se s ním chtěl modlit. A zatímco se ten druhý modlil nahlas, modlil jsem se potichu i já.

Zvládání strachu

Od toho okamžiku jsem se začal dívat na život z úplně jiného úhlu. Už jsem se nemusel každý večer, když jsem šel spát, trápit tím, jestli budu příští den ještě naživu. Už jsem neměl strach z umírání, protože na jeho konci nebude černo a tma. Věděl jsem, že až zemřu, budu už navždycky s největší láskou v celém vesmíru. Bylo to naprosté osvobození!

I rodiče přijali Boží nabídku. Modlili se k Bohu stejně jako já. A také oni se začali dívat na život jinak. Je pozoruhodné, že mi dovolili odjet od nich a cestovat, i když mám před sebou nejspíš už jenom šest měsíců života. A dovedete si představit, jak těžké to pro ně muselo celou tu dobu být - stát se založenýma rukama a dívat se, jak jim syn před očima umírá. Nemohou udělat vůbec nic. Ale jediný důvod, který jim umožňuje tomu čelit, a jediný důvod, proč to dokážu zvládnout já, je to, že máme ve svém životě Ježíše Krista.

Poznání Boha

Můžu vám nabídnout příležitost k tomu, abyste přijali Boží dar? Kdybyste měli lék na AIDS, jsem přesvědčený, že byste mi ho nabídli. Já vím, jak se dostat do Boží věčné přítomnosti, že to je Boží dar. Takže se vám ho pokouším nabídnout. Jestli procházíte něčím, co prostě nedokážete zvládnout sami, a byli byste rádi, aby vám někdo stál po boku a zvedal vás, když do vás svět kope a vráží vám kudlu do zad, pak vás prosím, abyste se modlili se mnou hned teď. Nebude to žádná kouzelná formule ani zaříkávání. Ani žádné velké hnutí citů nebo hlubokomyslné úvahy. Prostě to znamená navázat vztah s Bohem. A ten - stejně jako každý jiný vztah - potřebuje čas. A musíte mu věnovat úsilí. Ale naléhavě vám doporučuji: jestli opravdu máte pocit, že to potřebujete, nenechte si tuhle příležitost ujít. Je to zadarmo.

Takže se teď budu modlit. Při modlitbě nejde o zavírání očí, sklánění hlavy, skládání rukou nebo volání „Aleluja!“ Nic takového. Je to vlastně postoj srdce. Znamená to říct Bohu: „Bože, porušil jsem zákon. Odstrčil jsem tě. A chci se k tobě vrátit tím, že přijmu to, že jsi tu cenu zaplatil za mě.“ Jestli cítíte, že to potřebujete, pomodlete se prosím se mnou: „Pane Ježíši, potřebuji tě. Děkuji ti, že jsi za mě zemřel na kříži. Prosím, abys přišel do mého života a udělal ze mě takového člověka, jakého mě chceš mít. Amen.“

Pokud jste se upřímně modlili tuto modlitbu, navázali jste ten nejúžasnější vztah, jaký můžete mít - vztah s Bohem. A tou modlitbou to nekončí. Vztah s Bohem je proces. Znamená to den za dnem důvěřovat Bohu a snažit se dělat ne nutně to, co byste chtěli nebo co vám připadá dobré, ale to, co po vás podle vašeho názoru chce Bůh. Setkal jsem se s lidmi, kteří mi říkali: „Křesťanství pomáhá tobě a to je báječné. Ale nemohou zase jiným lidem pomáhat jiná náboženství?“ To je oprávněná otázka. Věřím, že Bůh nám poskytl jen jednu cestu, jak k němu přijít, a to skrze Ježíšovu smrt na kříži, i když i jiná náboženství v sobě mají určité prvky pravdy. Jejich podstatnou část totiž tvoří souhrny morálních zásad: „Dělej tohle sedmkrát denně a přiblíží tě to k Bohu.“ Ale jestli se snažíte k Bohu dopracovat, kolik práce stačí? A podle čeho poznáte, že už to stačí?

Myslím, že právě na tom se ukazuje, že křesťanství má pravdu, když učí o Boží milosti. Když víme, že nikdy nedokážeme dosáhnout Božích měřítek dokonalosti, můžeme se spolehnout na jeho odpuštění. Snažíme se jít jeho cestou, i když toho spoustu nezvládneme. Uděláme chybu, ale jdeme dál, dál na tom pracujeme s důvěrou v Boží milost. Modlíme se, čteme Bibli. Snažíme se zjistit, co po nás Bůh chce. Jednoho dne dosáhneme pokoje. Možná k němu nedojdeme, dokud se nedostaneme do nebe, ale pak je to navždycky.

Pokud se jako Steve potýkáte s příznaky infekce virem HIV, s hemofilií nebo žloutenkou typu C, nebo třeba s jinými problémy, které před vás život postavil, a zajímalo by vás další vysvětlení toho, o čem vypráví Steve, přečtěte si prosím článek Jak poznat Boha osobně.

Steve Sawyer zemřel 13. března 1999 na selhání jater zapříčiněné žloutenkou typu C. Kéž vás jeho příběh povzbudí k tomu, abyste podobně jako on přijali Ježíše do svého života. V posledních dnech života Steve řekl, že by hrozně rád mluvil „ještě na jedné vysoké škole“. Proč? „Kdybych měl znova dostat ty nemoci, které mě teď zabíjejí, kvůli tomu, aby to třeba jen jednomu člověku pomohlo pochopit, že může mít vztah s Ježíšem Kristem, tak by to stálo za to. Ve světle věčnosti je to to jediné, na čem záleží.“

Můžeme mít věčný život tím, že přijmeme do svého života Ježíše Krista. Do nebe se nedostaneme díky tomu, že budeme konat dobré skutky. Věčný život je dar, který dostávají ti, kdo přijmou Ježíše Krista, i když si to ničím nezasloužili. Bible o tom říká:

„Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16)

„Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.“ (Izajáš 53,6)

„Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.“

(Jan 5,24)„Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?“ (1. Korintským 15,55)

„A to je to svědectví: Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život. Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život.“ (1. list Janův 5,11-13)