21 návštěvníků označilo článek jako užitečný

Jak zůstat pořád krásná?

Laura Krauss Calenberg

Ocitnout se na obálkách světových módních časopisů už pro mě nebyl sen, ale skutečnost. Skoro jsem tomu nemohla uvěřit! To jediné, po čem jsem kdy toužila, bylo dostat se do časopisů, vydělávat spoustu peněz a cestovat po celém světě. Už jsem se nemusela pořád trápit, jak vyjít s příjmem. Teď jsem si mohla dopřávat večeře a víno v Paříži, což byl můj nový domov, a připíjet si na štěstí a slávu. Není konec konců život právě o tom?

Zaměření na tělesný vzhled

Jak si představujete krásu? Co byste sami na sobě změnili, kdyby to šlo? Když jsem já v devatenácti zahájila svou kariéru u Christiana Diora, byla podle mě krása to, co si o mně mysleli ostatní. Když mě lidé uznávají a chtějí, abych pro ně předváděla modely, musím být krásná, říkala jsem si. Logika mého uvažování vypadala takto: když jsem úspěšná a mám práci, tak musím být krásná. A tenhle způsob uvažování je nebezpečný, protože jsem dovolila, aby o mé sebeúctě rozhodovali jiní a jejich názory na mě.

Další měřítko, podle kterého jsem posuzovala krásu, bylo založeno na tom, s kým se stýkám. Spolupracovala jsem s některými z nejkrásnějších žen na světě, které se objevovaly v nejpopulárnějších časopisech. Protože to byly moje kamarádky a patřily jsme do stejné skupiny, tak jsem určitě musela být stejně krásná jako ony.

A ještě jiný způsob, jak jsem se ujišťovala o své kráse, spočíval v mužích, které jsem přitahovala. Protože o mě jevila zájem spousta hezkých, inteligentních a úspěšných mužů, říkala jsem, si, že musím být krásná. Byla jsem také oblíbená a měla jsem spoustu přátel. Jak jsem stoupala po žebříčku úspěchu a začala jsem něco znamenat, bylo snadné získat pozvání na všemožné večírky a chodit si, kam se mi zachtělo. No a když mám tolik přátel a všude se dostanu, tak musím být krásná, ne?

Následkem toho se ze mě stal člověk, který se soustředí jenom na sebe a nic jiného ho nezajímá. Většinu svého času jsem věnovala sama sobě a tomu, že jsem se starala o sebe. Mé tři nejoblíbenější výrazy byly: „se mnou“, „pro mne“ a „o mně“. Celý můj život se točil kolem tělesného vzhledu… mé váhy, mých účesů, mých šatů a mé celkové atraktivity.

Jednou jsem měla dvouměsíční angažmá v Japonsku. Každý den měli určití lidé za úkol dělat za mě úplně všechno, dokonce i zavazovat mi tkaničky. Když jsem se oblékala, měla jsem k dispozici někoho, kdo mi držel šaty a kabát. Tři lidé dělali práci, na kterou by stačil jeden. To všechno nahrávalo mému egu a podporovalo můj pocit vlastní důležitosti.

Záludnost zaměření na vzhled

Propadla jsem však také workholismu. Pracovala jsem sedm dnů v týdnu, protože mi bylo jasné, že nic není zaručené – další den jsem se mohla ocitnout bez práce. Kdykoliv jsem mohla přestat vypadat dobře, tak jsem přece musela vzít každou práci! Například jsem přes den pracovala v Německu, pak jsem odletěla na nějakou večerní práci do Paříže a ráno se zase vrátila do Německa. Bála jsem se, že to všechno ztratím, a proto jsem se to snažila udržet za každou cenu. Takže jsem brala každou práci, kterou jsem jen mohla.

Dopadlo to tak, že mě postihlo naprosté vyčerpání a nemoc. Jednou jsem během záběru omdlela a zranila si koleno. Poprvé za celou kariéru jsem byla upoutaná na lůžko. To, že jsem nemohla pracovat, byla nejděsivější zkušenost, jaká mě kdy potkala. Mělo to sice být jen na dva týdny, ale stejně přijdu o všechny pret-a-porter (módní přehlídky), na které jsem se právě připravovala. Znamenalo to zrušit čtrnáct přehlídek. Úplně mě to zdrtilo.

Ale jak jsem tak ležela a nemohla vstát z postele a pracovat, začala jsem jednoho dne přemýšlet o životě a o tom, jestli jsou vůbec správné moje hodnoty, představy o kráse a to, jakou jsem se stala uvnitř.

Došlo mi, že moje chápání krásy neodpovídá realitě. Věděla jsem, že můj vzhled se bude měnit. Moje snímky na obálkách i stránkách časopisů, které jsem si vytrhávala, rychle zastarávaly. Tolik jsem se napracovala, aby se tam ty snímky objevily, a moje agentura je chtěla po šesti měsících odstranit z portfolia, protože přestaly být „in“! Pořád jsem musela držet krok s módou.

Také jsem zjistila, že vydělávat spoustu peněz v takhle mladém věku je báječné, ale odpovědnost, která se pojila se spravováním takových příjmů, mě ničila. Kromě toho jsem začala zpochybňovat své představy o tom, proč o mě lidé projevují zájem. Kdybych například vypadala jinak nebo dělala něco jiného nebo neměla tolik peněz, miloval by mě můj přítel dál jenom kvůli mně samotné?

Všechny tyhle otázky a pochybnosti mě zasáhly, když jsem byla pořád ještě na vrcholu své kariéry. Uvědomila jsem si, jak je to všechno povrchní, a začala jsem si uvnitř připadat hodně prázdná. Když jsem získala všechno, o co jsem kdy stála, pochopila jsem, že mi dál něco chybí. Ani celý ten úspěch a pozornost, kterých se mi dostávalo, nedokázaly zaplnit to prázdno, které jsem cítila hluboko uvnitř.

Co se stalo? V čem spočívaly moje priority? Pro koho nebo pro co jsem žila?

Úskalí fyzického vzhledu

Najednou mi došlo, že stavím svůj život na věcech, které nejsou jisté. Byl postavený na názorech společnosti, na tom, co si myslí můj přítel, kolik vydělávám nebo jak jsem populární. Pochopila jsem, že svůj život stavím na písku.

Vzpomněla jsem si, jak se kdysi, v době, kdy jsem vyrůstala v Indianě, odehrála v mém životě událost, která pro mě měla velký význam. Že jsem „hledala lásku všude tam, kde není“, jak zpívá Johnny Lee, mi ve skutečnosti přece jen bylo k nějakému užitku, když mě spolužačka pozvala na koncert u nich v církvi. Šla jsem tam kvůli tomu, že půlka mladých v té církvi byli kluci, a jelikož to byla velká církev, bylo mi jasné, že by mohla být legrace.

Byla jsem ale přesvědčená, že Boha ve svém životě nepotřebuji. A kvůli čemu taky? Moji rodiče se právě rozváděli. Jejich víra jim nepomohla.

Ale na tom koncertě jsem kromě hudby slyšela slova, která mě zasáhla. Na závěr koncertu hudebníci řekli, že pro nás mají dobrou zprávu. Myslela jsem, že budou vyprávět o své první nahrávce nebo něčem takovém. Ale ukázalo se, že ta zpráva spočívala v tom, že nás Bůh má rád.

Mluvili o vztahu s Bohem prostřednictvím Ježíše Krista. Vyprávěli, že Bůh nás miluje bezpodmínečnou láskou, a proto poslal svého jediného Syna, aby zemřel na kříži za naše hříchy. To by bylo něco, pomyslela jsem si! Vztah založený na bezpodmínečné lásce! Neměla jsem potíže přiznat si, že dělám špatné věci a nesplňuji Boží požadavky. Hudebníci ale vysvětlili, že si Boží přízeň nemusím zasloužit. Stačí, když přijmu Boží dar lásky a odpuštění prostřednictvím Ježíše Krista.

Ten večer jsem se modlila krátkou modlitbu a poprosila Ježíše, aby mi odpustil a změnil mě. Řekla jsem mu, že chci žít pro něho a sloužit mu celým životem. Pozvala jsem ho do svého života a navázala s ním vztah.

A teď jsem o několik let později seděla v Paříži a přemítala o téhle mimořádné události a o tom, jak jsem se vůbec dostala do situace, kdy pro mě život ztratil skutečný smysl. Uvědomila jsem si, že jsem vztah s Bohem zanedbávala a zvolila si svůj vlastní směr. Není divu, že si teď připadám prázdná! Takže jsem Boha poprosila, aby mi odpustil, že jsem si žila pro sebe a pro uznání druhých. A řekla jsem mu: „Prosím, změň mě a ukaž mi, v čem spočívá opravdová krása.“

To první, co mi Bůh ukázal, bylo, jak nebezpečná je marnivost. Zápasila jsem s ní už dlouho. V Americe se ročně utratí dvacet miliard dolarů za kosmetiku, tři sta milionů za kosmetickou chirurgii a třicet tři miliardy za dietní produkty. To názorně ukazuje, kolik času a peněz věnujeme svému vzhledu. Marnivost není hezká.

S tím souvisel můj zvyk srovnávat se s jinými ženami. Závist byla další problém, na kterém jsem musela pracovat. Musela jsem se naučit hledat jistotu v tom, kým jsem a čím jsem a jak mě Bůh stvořil, s vědomím, že on mě miluje bez ohledu na to, jak vypadám nebo jak se chovám.

Nedostatek sebevědomí není hezký. Je pak těžké najít si přátele a být opravdovou přítelkyní. A člověk pak vkládá spoustu očekávání do ostatních a doufá, že ho budou chválit a umožní mu, aby byl sám se sebou spokojený.

Definice opravdové krásy

Co je to krása? Není to tělesný vzhled. Je to to, co je uvnitř, to, co máte v srdci. Krásná je pokora, i když se v našem povolání nenosí. Sebejistota a sebeúcta jsou také krásné. I to, že člověk osobně zná Boha, mu dodává krásy, protože vědomí, že nás Bůh miluje a přijímá, vnáší do našeho života jistotu a sebeúctu. To nám pak umožňuje, abychom milovali a přijímali sami sebe i se svými nedostatky.

Bez Ježíšova odpuštění jsme kvůli svému hříchu uvnitř oškliví. Nemáme klid. A žádné „maskovací“ a „krycí“ přípravky na světě to nemohou změnit. Bůh to vidí a ostatní si toho všimnou také. Jedině Ježíš Kristus může způsobit, že budeme krásní v Božích očích. Vnitřní krása začíná, když je Bůh středem našeho života, a roste směrem navenek.

Mohu vám říct, že Ježíš Kristus můj život změnil a že rozhodnutí jít za ním nebudu nikdy litovat. Proč byste ho nepozvali do svého života i vy? Ježíš říká: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu.“ (Zjevení 3,20)

Ježíše Krista můžete přijmout vírou v modlitbě třeba hned teď. Bůh zná vaše srdce a nezáleží mu ani tak na slovech, která použijete, jako na postoji vašeho srdce. Já jsem mu tehdy řekla:

„Pane Ježíši, potřebuji tě. Děkuji ti za to, že jsi zemřel na kříži za moje hříchy. Odevzdávám ti svůj život a přijímám tě jako svého Spasitele a Pána. Děkuji ti, že jsi mi odpustil hříchy a dal jsi mi nový, věčný život s tebou. Prosím, abys mě vedl a změnil mě v takového člověka, jakého mě chceš mít.“

Pokud byste chtěli něco takového Bohu říct, můžete se tak teď modlit a Ježíš vstoupí do vašeho života, jak slíbil.

2001(c) Laura Krauss Calenbergová
Laura Calenbergová je modelka. Působí v New Yorku, její práce ji zavedla do dvaadvaceti zemí světa a její fotografie se ocitly na obálkách mnoha módních časopisů, například Marie Claire, Cosmopolitan a Brio. Inzerovala mnoho kolekcí firem Saks, Neiman Marcus a Hanes. Její manžel Jeff Calenberg je rovněž profesionální model a mají spolu dvě děti.
Fotografie: 1, 3 Michael Goldman; 2 David Sacks