19 návštěvníků označilo článek jako užitečný

Bylo někdy nic? Vzniklo všechno z ničeho?

Myšlenková pouť k počátku času, původu vesmíru a otázka inteligentního záměru…

Přemýšleli jste někdy o začátku? O čemže? Jednoduše o tom, co se objevilo ze všeho nejdřív? Nebo o tom, co tu bylo nejdříve, od toho nejvzdálenějšího momentu času? Dali jste si někdy tu práci se nad něčím takovým zamyslet?

Počkat, napadne vás možná, a nešlo by říci, že na začátku bylo (nebo vlastně nebylo?) nic? Není možné, že by před všemi těmi megamilióny lety neexistovalo vůbec nic? I tato teorie jistě stojí za zvážení. Pojďme ji tedy prozkoumat – a to nejprve metodou analogie.

Analogie: Nic ve velké místnosti

Řekněme, že máme velkou místnost. Ze všech stran je cele uzavřená a velikostí zhruba odpovídá fotbalovému hřišti. Místnost je trvale zamčená a ve stěnách nejsou žádná okna, dveře ani díry. V místnosti není nic. Absolutně nic. Ani částečka něčeho. Vůbec žádný vzduch. Žádný prach. Vakuum. A žádné světlo. Je to zapečetěná místnost a uvnitř tma jako v pytli. A co se stane?

Řekněme, že naším cílem je něco – cokoli – do místnosti dostat. Ale pravidla jsou následující: nesmíte k tomu použít nic, co se nachází mimo místnost. Takže co uděláte? Můžete třeba navrhnout, co kdybychom v místnosti zkusili zažehnout jiskru? Pak by uvnitř bylo světlo, alespoň na okamžik. To by se dalo považovat za něco. Ano, ale vy se nacházíte mimo místnost. To povolené není.

Tak co kdybychom zkusili dovnitř něco teleportovat, jako to dělají ve Star Treku? Zase, to samé. Nemůžete to udělat, protože v tom případě byste používali věci, které se nacházejí vně místnosti.
Znovu stejné dilema: musíte do místnosti něco dostat pouze za použití toho, co v ní je. A to v tomto případě v místnosti není nic.

A není možné, že by se například v místnosti prostě objevila malá částečka něčeho, pokud by byl k dispozici dostatek času?

V této teorii jsou tři problémy. Za prvé, čas sám o sobě nedělá nic. Věci se dějí v průběhu času, to ano, ale čas nezpůsobuje jejich vznik. Když například čekáte 15 minut, než se upeče dort, vznik dortu nemá na svědomí těch 15 minut, ale teplota v troubě. Když dort položíte na 15 minut na kredenc, rozhodně se neupeče.

V našem případě máme úplně uzavřenou místnost, ve které není absolutně nic. To, že budete 15 minut čekat, samo o sobě situaci vůbec nezmění. Teď můžete namítnout: a co kdybychom čekali staletí nebo tisíciletí? Tisíciletí je řada 15 minutových segmentů poskládaných dohromady. Kdybyste na ten dort na kredenci čekali celé tisíciletí nebo déle, pravděpodobně by se stejně neupekl.

Druhý problém je následující: proč by se v prázdné místnosti něco jen tak „objevilo“? Ke svému vzniku by to potřebovalo nějaký důvod. Ale uvnitř místnosti není vůbec nic. Takže co by mělo tento stav zvrátit? V místnosti není nic, co by způsobilo, aby se něco objevilo (a tato příčina přitom musí pocházet zevnitř místnosti).

Dobře, ale mluvíme jenom o sebenepatrnější částečce něčeho? Neměla by alespoň ta větší šanci, že se v místnosti objeví, než řekněme třeba fotbalový míč? To nás přivádí k třetímu problému, problému velikosti: stejně jako čas je i velikost abstraktní a relativní. Dejme tomu, že máme tři basketbalové míče tří různých velikostí. Jeden má průměr pět metrů, druhý dva a půl, třetí má normální velikost. U kterého z nich je větší šance, že se v místnosti objeví?

U běžného míče? Ne. Stejná pravděpodobnost by platila pro všechny tři. Velikost tu nehraje roli. O tu vůbec nejde. Jde o to, zda by mohl v naší zapečetěné prázdné místnosti z ničeho nic prostě „vzniknout“ jakýkoli míč jakékoli velikosti. Pokud předpokládáte, že ani nejmenší z míčů by se nemohl v místnosti jen tak sám od sebe objevit, bez ohledu na čas, který má k dispozici, pak musíte uznat, že to samé platí pro jakoukoli věc, i pro jeden atom. O velikost tu nejde. Pravděpodobnost, že tu jen tak bez příčiny vznikne nepatrná částice, není o nic větší, než že tu sama od sebe vznikne třeba lednička!

Větší analogie: Velké nic je všude.

Rozšiřme teď naši analogii o něco dále, a to doslova. Vezmeme naši místnost, kde není nic než tma, a odstraníme její stěny. A nyní místnost roztáhneme tak, aby se nekonečně rozšiřovala do všech směrů. A teď neexistuje nic mimo místnost, protože nic jiného než místnost neexistuje. Tečka.

V této nekonečné černé místnosti není žádné světlo, žádný prach, vůbec žádné částice, žádný vzduch a žádné prvky ani molekuly. Je to úplná nicota. Mohli bychom ji vlastně nazvat Absolutní Nic.

A teď otázka: pokud tu tedy bylo – před megamilióny let – Absolutní Nic, nebude tu Absolutní Nic i dnes? Ano. Protože něco – jakkoli malého – nemůže vzniknout z Absolutního Ničeho. I dnes by tu nebylo nic jiného než Absolutní Nic.

K čemu nás to vede? K tomu, že Absolutní Nic nikdy neexistovalo. Proč? Protože kdyby Absolutní Nic někdy existovalo, znamenalo by to, že zde pořád není nic jiného než Absolutní Nic! Pokud vůbec někdy Absolutní Nic existovalo, pak by mimo něj nebylo nic, co by mohlo zapříčinit existenci čehokoli jiného.Jinými slovy, jestliže někdy vůbec existovalo Absolutní Nic, Absolutní Nic by tu bylo neustále.

Zdá se však existuje. Dokonce existuje mnoho věcí. Vždyť i vy jste příkladem něčeho, co existuje, a to velice významného něčeho. I vy jste tak důkazem, že Absolutní Nic nikdy neexistovalo.
A nyní, když tedy Absolutní Nic nikdy neexistovalo, musí to znamenat, že vždycky tu byla doba, kdy alespoň Něco existovalo.

Co to bylo? Byla to jedna věc nebo víc věcí? Byl to atom? Částice? Molekula? Fotbalový míč? Zmutovaný florbalový míček? iPhone? Sušenky? Záchod?

Více se dozvíte v pokračování Něco.