10 návštěvníků označilo článek jako užitečný

Co všechny ty války ve jménu křesťanství?

Křižácké výpravy, třicetiletá válka, pogromy na Židy, Severní Irsko... aneb zdiskreditované křesťanství

Pravdivost určitého náboženství nebo filosofie bychom neměli posuzovat podle jednání lidí, kteří se daným učením neřídí.Když se někdo převlékne za opraváře a vykrade banku, neznamená to přeci, že všichni opraváři jsou zloději a není dobré si je zvát domů na rozbitou pračku.

Na prvním místě je potřeba říct, že mnohé věci, které se především v minulosti konaly tzv. „ve jménu Krista“, byly a jsou naprosto zrůdné a neospravedlnitelné. Vrhají na církev a na křesťanství temný stín, jehož se nelze jen tak jednoduše zbavit. Ovšem pravdou je, že spíše než o Ježíši a jeho učení vypovídají takové události spíše o lidské pýše a sobectví byť schovávající se za ušlechtilé myšlenky.

Když se zamýšlíme nad otázkou válek ve jménu křesťanství, musíme mít na paměti, že pravdivost určitého náboženství nebo filosofie bychom neměli posuzovat podle jednání lidí, kteří se daným učením neřídí. Protože se jedná přesně o tento případ, je třeba velice jasně prohlásit, že za mnoho válek a jiných ukrutností páchaných ve jménu křesťanství jsou zodpovědní lidé, kteří buď vůbec nebyli opravdovými křesťany, nebo se v této věci neřídili Ježíšovým učením. Válečné konflikty bývaly a jsou často motivovány politickými a ekonomickými zájmy, ale bylo zapotřebí náboženské záminky, která by masy přesvědčila, že z hlediska věčnosti je v jejich nejlepším zájmu se do nich zapojit.

Takže místo abychom posuzovali křesťanství podle jednání takovýchto lidí, měli bychom je posuzovat podle učení a jednání jeho zakladatele, Ježíše Krista. A když se člověk podívá do Bible, najde mezi Ježíšovými slovy například takovéto výroky: „Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou" (Lukáš 6,29), „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují" (Matouš 5,44) nebo „… miluj svého bližního jako sám sebe" (Matouš 19,19). Když se podíváme na takovéto výroky, těžko bychom Ježíše označili za bojechtivého vůdce. Není tak důležité, jak se díváme na církev, „křesťanské“ politické strany nebo na lidi, kteří se označují za křesťany. Určitě tam najdeme mnoho dobrého a také asi mnoho špatného. Podstatné ale je, jak se díváme na Ježíše, který centrem křesťanské víry.

Další věc, na kterou bychom neměli zapomínat, je, že války nejsou jen problémem křesťanství. Je to problém všech náboženství a všech ideologií. Ateistické vlády 20. století mají na svědomí více obětí než kterákoli rádoby křesťanská vláda či organizace v průběhu minulých dvou tisíciletí.

Kromě toho je třeba zdůraznit i pozitivní vliv křesťanství na společnost. Lidé, kteří hovoří o všech těch negativních věcech, které byly spáchány ve jménu víry, na něj totiž často zapomínají. Mnohé z našich vzdělávacích institucí vznikly jako křesťanské. Mnozí zakladatelé moderní vědy byli křesťany. Křesťanská probuzení, k nimž došlo v 17. a 18. století ve Velké Británii, měla za následek společenské reformy, které vedly ke zrušení otroctví a zlepšení pracovních podmínek pro ženy a děti. Z těchto probuzení vzešly i obecně prospěšné organizace, jako je Armáda spásy nebo YMCA. Vědomí těchto skutečností nám poskytuje úplnější a vyváženější představu o vlivu křesťanství na společnost.