6 návštěvníků označilo článek jako užitečný

Ježíšův život

Stručný pohled na život Ježíše Krista očima jeho současníka

Kdo byl Ježíš?

Tento článek vám může poskytnout stručný přehled o Ježíšově životě. Jsou to nekomentované úryvky z Janova evangelia, které je součástí Bible (v překladu Bible pro 21. století). Jedná se o přesný a stručný výtah, seznamující s Ježíšovým životem, smrtí a vzkříšením – i s tím, jaký význam má jeho život pro nás.

3. kapitola

Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, židovský hodnostář. Přišel za Ježíšem v noci a řekl mu: „Rabbi, víme, že jsi přišel jako učitel od Boha. Nikdo přece nemůže dělat zázraky, které děláš ty, není-li Bůh s ním.“

Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, říkám ti: Pokud se někdo nenarodí znovu, nemůže spatřit Boží království.“

„Jak se může člověk narodit, když je starý?“ řekl na to Nikodém. „Může se snad vrátit do matčina lůna a podruhé se narodit?“

Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, říkám ti: Kdo se nenarodí z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království. Co se narodilo z těla, je tělo; co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se znovu narodit. Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho hlas, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“
„Jak se to může stát?“ zeptal se Nikodém.

„Ty jsi učitel Izraele, a nevíš to?“ odpověděl mu Ježíš. „Nikdo nevystoupil do nebe, jedině ten, který sestoupil z nebe, Syn člověka. Jako Mojžíš vyzdvihl hada na poušti, tak musí být vyzdvižen Syn člověka, aby každý, kdo věří v něj, měl věčný život.“

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něj spasen. Kdo v něho věří, nebude souzen, ale kdo nevěří, je už odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Božího Syna.

1. kapitola

Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze něj a bez něj nepovstalo nic, co je. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. A to světlo svítí ve tmě a tma je nepohltila. …

Byl na světě a svět povstal skrze něj, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Ale těm, kteří ho přijali, dal právo být Božími dětmi - všem těm, kdo věří v jeho jméno. Takoví nejsou narozeni z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha.

To Slovo se stalo tělem a přišlo žít mezi nás. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.

5. kapitola

V Jeruzalémě je u Ovčí brány rybník hebrejsky zvaný Bethesda, u něhož je pět sloupořadí. Ležela tam spousta nemocných, slepých, chromých a ochrnutých. Byl mezi nimi jeden člověk, nemocný už třicet osm let. Ježíš viděl, jak tam leží, a poznal, že je už dlouho nemocen. …

„Vstaň, vezmi si lehátko a choď!“ řekl mu Ježíš. A ten člověk byl ihned uzdraven, vzal své lehátko a začal chodit. Ten den však byla sobota. Židovští představení tedy uzdraveného napomínali: „Je sobota, nesmíš nosit lehátko!“

On jim však odpověděl: „Ten, kdo mě uzdravil, mi řekl: ‚Vezmi si lehátko a choď.‘“
„Kdo ti mohl říci: ‚Vezmi si lehátko a choď'?!‘“ ptali se ho. … Ten člověk pak… oznámil židovským představeným, že ho uzdravil Ježíš.

Židovští představení tedy začali Ježíše pronásledovat, protože to udělal v sobotu.
Ježíš jim odpověděl: „Můj Otec pracuje i dnes; proto pracuji i já.“ A kvůli tomu ho chtěli zabít ještě více, neboť nejenom rušil sobotu, ale ještě nazýval Boha svým vlastním Otcem, a tak se dělal rovným Bohu.

6. kapitola

Ježíš pozvedl oči, a když uviděl, že za ním jde takový zástup, zeptal se Filipa: „Kde nakoupíme chleby, aby se ti lidé najedli?“ (To ovšem řekl, aby ho vyzkoušel, neboť sám věděl, co má udělat.) Filip mu odpověděl: „Nestačilo by nám chleba ani za dvě stě denárů, aby se na každého dostalo aspoň trochu!“

Jeden z jeho učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra, mu řekl: „Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě rybky. Ale co je to pro tolik lidí?“ Ježíš však řekl: „Zařiďte, ať se lidé posadí.“ Na tom místě bylo hodně trávy, a tak se posadili v počtu asi pěti tisíc mužů. Ježíš vzal ty chleby, vzdal díky a rozdával sedícím; také ryb rozdal, kolik jen chtěli. Když se nasytili, řekl svým učedníkům: „Posbírejte zbylé nalámané kousky, ať se nic neztratí.“ Sebrali je tedy a naplnili dvanáct košů kousky z těch pěti ječných chlebů, které zbyly po těch, kdo jedli. …

Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, říkám vám: Nehledáte mě proto, že jste viděli zázraky, ale že jste jedli ty chleby a byli jste nasyceni. Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu, který vám dá Syn člověka. Na něj totiž Bůh Otec vtiskl svou pečeť.“

„Co máme dělat, abychom konali Boží skutky?“ zeptali se ho.

Ježíš jim odpověděl: „Toto je ten Boží skutek - abyste věřili v toho, kterého on poslal.“ …
Ježíš jim odpověděl: „Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět; kdo věří ve mě, nebude nikdy žíznit. Ale jak jsem vám řekl: I když jste mě viděli, nevěříte. Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a toho, kdo ke mně přichází, jistě nevyženu ven. Sestoupil jsem z nebe, ne abych konal svou vůli, ale vůli Toho, který mě poslal. A toto je vůle Toho, který mě poslal - abych nikoho z těch, které mi dal, neztratil, ale vzkřísil je v poslední den.“

7. kapitola

Blížila se židovská Slavnost stánků… V poslední den, když svátek vrcholil, Ježíš vstal a zvolal: „Kdo má žízeň, pojď ke mně a pij! Kdo věří ve mne, z jeho nitra potečou řeky živé vody, jak praví Písmo.“ (A to řekl o Duchu, kterého měli přijmout věřící v něho; neboť Duch ještě nebyl dán, protože Ježíš ještě nebyl oslaven.) Jakmile to uslyšeli, mnozí v zástupu říkali: „Je to opravdu ten Prorok.“ Někteří říkali: „Je to Mesiáš!“

10. kapitola

„Amen, amen, říkám vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká jinudy, je zloděj a lupič, kdo ale vchází dveřmi, to je pastýř ovcí…“

Ježíš jim to řekl obrazně, ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci. Ježíš k nim tedy znovu promluvil: „… Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř za ovce pokládá svůj život. Nádeník ale není pastýř a ovce mu nepatří; když vidí přicházet vlka, opouští ovce a utíká. Když se pak vlk vrhá na ovce a rozhání je, nádeník utíká, protože je nádeník a na ovcích mu nezáleží.
Já jsem dobrý pastýř. Znám své ovce a mé ovce znají mě, jako mě zná Otec a já znám Otce; a pokládám svůj život za ovce. …

Otec mě miluje, protože pokládám svůj život, abych ho zase přijal. Nikdo mi ho nebere, sám ho pokládám. Mám moc ho položit a mám moc ho zase přijmout. …

Nedělám-li skutky svého Otce, nevěřte mi. Pokud je však dělám, i kdybyste nevěřili mně, věřte těm skutkům, abyste poznali a věděli, že Otec je ve mně a já v něm.“

11. kapitola

Nějaký Lazar z Betanie, městečka Marie a její sestry Marty, onemocněl. … Sestry vzkázaly Ježíšovi: „Pane, ten, koho máš tak rád, je nemocný.“ … Ježíš miloval Martu i její sestru i Lazara. Když uslyšel, že Lazar onemocněl, zůstal ještě dva dny tam, kde byl. Potom řekl svým učedníkům: „Pojďme znovu do Judska.“

„Rabbi,“ řekli mu učedníci, „Židé tě posledně chtěli ukamenovat! Ty tam chceš jít znovu?“
Ježíš odpověděl: „… Náš přítel Lazar usnul. Půjdu ho probudit.“ „Spánek mu prospěje, Pane,“ řekli mu na to učedníci. Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni si mysleli, že mluví o obyčejném spánku. Proto jim Ježíš řekl jasně: „Lazar zemřel. … Ale pojďme k němu.“

… Ježíš dorazil čtyři dny po Lazarově pohřbu. … Jakmile Marta uslyšela, že přichází Ježíš, vyšla mu naproti, ale Marie zůstala doma. „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel!“ řekla mu Marta. „I teď ale vím, že o cokoli Boha požádáš, to ti Bůh dá.“

„Tvůj bratr vstane,“ řekl jí Ježíš.
„Vím, že vstane - při vzkříšení v poslední den,“ odpověděla Marta.
„Já jsem vzkříšení i život,“ řekl jí Ježíš. „Kdo věří ve mě, i kdyby zemřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mě, nezemře navěky. Věříš tomu?“
„Ano, Pane,“ odpověděla. „Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Boží Syn, který má přijít na svět.“ …

Jakmile Marie přišla na místo, kde byl Ježíš, a spatřila ho, padla mu k nohám se slovy: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel.“ Ježíš uviděl, jak pláče a jak pláčou Židé, kteří přišli s ní. Hluboce pohnut v duchu a rozrušen se zeptal: „Kam jste ho položili?“
„Pojď se podívat, Pane,“ řekli mu.

Ježíš se rozplakal. „Podívejte, jak ho měl rád!“ řekli Židé. Někteří ale namítli: „Když otevřel oči slepého, nemohl se postarat, aby tenhle člověk nezemřel?“ V hlubokém rozrušení přišel Ježíš až k hrobu. Byla to jeskyně zavalená kamenem. „Odvalte ten kámen,“ řekl Ježíš.
„Pane, už zapáchá,“ namítla Marta, sestra mrtvého. „Vždyť je v hrobě čtvrtý den!“
„Neřekl jsem ti, že když budeš věřit, uvidíš Boží slávu?“ odpověděl jí Ježíš.

Když pak odstranili kámen od hrobu, Ježíš pozvedl oči a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já vím, že mě vždycky slyšíš, ale říkám to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že jsi mě poslal.“ Jakmile to dořekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ A ten, který zemřel, vyšel ven. Ruce i nohy měl svázané plátny a tvář měl ovinutou rouškou. „Rozvažte ho a nechte ho jít,“ řekl jim Ježíš.

Mnozí z těch Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš udělal, v něj tehdy uvěřili. Někteří však odešli k farizeům a pověděli jim, co Ježíš udělal. Vrchní kněží a farizeové shromáždili Veleradu. „Co budeme dělat?“ říkali. „Ten člověk dělá spoustu zázraků! Když ho necháme, všichni v něj uvěří!“ … Od toho dne tedy byli rozhodnuti, že ho zabijí.

12. kapitola

Přesto však v něho uvěřili i mnozí z hodnostářů, ale kvůli farizeům ho nevyznávali, aby nebyli vyobcováni ze synagogy. Milovali totiž lidskou slávu více než slávu Boží.

13. kapitola

Před Velikonočními svátky už Ježíš věděl, že přišla jeho chvíle, aby odešel z tohoto světa k Otci. … Ještě před večeří ďábel vnukl do srdce Jidáše, syna Šimona Iškariotského, že ho má zradit.

14. kapitola

„Nermuťte se v srdcích. Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho pokojů. Kdyby to tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. Až odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. …

Ještě kratičko a svět mě neuvidí, ale vy mě uvidíte. Protože já žiji, budete žít i vy. V ten den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně a já ve vás. Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A kdo mě miluje, bude milován mým Otcem a já ho budu milovat a dám se mu poznat.“

15. kapitola

„Jako Otec miloval mě, tak jsem i já miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, tak jako jsem já zachoval přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. Toto jsem vám pověděl, aby má radost byla ve vás a vaše radost aby byla dokonalá. Toto je mé přikázání: Milujte jedni druhé, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele…

Když vás bude svět nenávidět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. … Kdybych mezi nimi nedělal skutky, které neudělal nikdo jiný, neměli by hřích. Teď ale viděli, a nenáviděli - jak mě, tak mého Otce. Ale to vše se děje, aby se naplnilo, co je psáno v jejich Zákoně: ‚Nenáviděli mě bez příčiny.‘“

16. kapitola

„Amen, amen, říkám vám, že budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat. Budete se trápit, ale vaše úzkost se obrátí v radost. … I vy teď zakoušíte úzkost, ale až se znovu uvidíme, vaše srdce bude jásat radostí a tu radost vám nikdo nevezme. …

Sám Otec vás totiž miluje, protože jste milovali mě a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha. Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět. Teď zase opouštím svět a jdu k Otci.“

17. kapitola

Když to Ježíš pověděl, zvedl oči k nebi a řekl: „Otče, přišla ta chvíle - oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Dal jsi mu právo na všechny lidi, aby všem, které jsi mu svěřil, daroval věčný život. A to je ten věčný život - aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, jehož jsi poslal, Ježíše Krista. Zjevil jsem tvou slávu na zemi; dílo, jež jsi mi svěřil, jsem vykonal. Nyní mě, Otče, uveď k sobě do slávy, kterou jsem u tebe měl předtím, než byl svět.

Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa.… Teď ale jdu k tobě a toto říkám na světě, aby má radost v nich byla dokonalá. Dal jsem jim tvé slovo a svět je začal nenávidět, protože nepatří světu, jako ani já nepatřím světu. …

Neprosím ale jen za ně. Prosím i za ty, kteří ve mě uvěří skrze jejich slovo. … Spravedlivý Otče, svět tě nezná, ale já tě znám. Tihle poznali, že jsi mě poslal, a já jsem jim dal poznat tvé jméno a ještě dám, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a já v nich.“

18. kapitola

Když to Ježíš dořekl, odešel se svými učedníky za potok Kedron, kde byla zahrada; do té se svými učedníky vešel. To místo však znal i jeho zrádce Jidáš, protože se tam Ježíš s učedníky často scházel. Jidáš vzal s sebou oddíl vojáků a chrámovou stráž od vrchních kněží a farizeů a přišli tam s lucernami, pochodněmi a zbraněmi.

Ježíš, vědom si všeho, co jej čekalo, jim vyšel vstříc se slovy: „Koho hledáte?“
„Ježíše Nazaretského!“ odpověděli.
„To jsem já,“ řekl jim (a jeho zrádce Jidáš stál mezi nimi). … Oddíl s velitelem a s židovskou stráží tehdy Ježíše zatkli a spoutali. … Ježíše zatím vedli … do prokurátorova paláce. … Pilát vyšel k nim. „Z čeho tohoto muže viníte?“ ptal se.

„Kdyby to nebyl zločinec, nevodili bychom ho k tobě,“ odpověděli.
„Nechte si ho,“ řekl jim Pilát. „Suďte ho podle vlastního zákona.“
„My nesmíme nikoho popravit,“ odpověděli židovští představení. (Tak se naplnila Ježíšova slova, jimiž naznačoval, jakou smrtí má zemřít.)

19. kapitola

Pilát tehdy Ježíše vzal a nechal ho zbičovat. Vojáci upletli trnovou korunu a narazili mu ji na hlavu. Navlékli mu purpurový plášť a s voláním: „Ať žije židovský král!“ jej tloukli holemi.
Pilát pak znovu vyšel ven. „Hle, vedu ho ven k vám,“ řekl jim. „Vězte, že podle mě je nevinný.“

Ježíš vyšel ven s trnovou korunou a v purpurovém plášti. „Hle, člověk!“ řekl jim Pilát. „Ukřižovat, ukřižovat!“ vykřikli vrchní kněží a strážní, jakmile ho uviděli. „Ukřižujte si ho sami,“ řekl jim Pilát. „Podle mě je nevinný.“

Židé mu odpověděli: „My máme zákon a podle našeho zákona musí zemřít, protože ze sebe dělal Božího Syna.“ Když Pilát uslyšel ta slova, dostal ještě větší strach. Vrátil se zpět do paláce a ptal se Ježíše: „Odkud jsi?“

Ježíš neodpovídal. „Nemluvíš se mnou?“ naléhal Pilát. „Nevíš, že mám moc tě ukřižovat, anebo tě propustit?“ Tehdy Ježíš odpověděl: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry. Ten, kdo mě tobě vydal, má proto větší hřích.“

Pilát se ho pak znovu pokoušel propustit, ale Židé křičeli: „…Pryč s ním! Pryč s ním! Ukřižuj ho!“ … Tehdy jim Ježíše vydal k ukřižování. … Chopili se ho vojáci. Ježíš nesl svůj kříž až na místo jménem Lebka, hebrejsky zvané Golgota. Tam ho ukřižovali…

Když potom Ježíš věděl, že je již všechno dokonáno, řekl, aby se naplnilo Písmo: „Žízním!“ Stála tam nádoba plná octa. Naplnili tedy houbu octem, nasadili na yzop a podali mu ji k ústům. Když Ježíš okusil ocet, řekl: „Je dokonáno!“ Sklonil hlavu a odevzdal ducha.

Bylo to v den příprav na obzvlášť významnou sobotu. Židovští představení nechtěli, aby těla zůstala na křížích až do soboty, a tak požádali Piláta, aby odsouzeným nechal zlámat nohy a dal je sejmout z křížů.

A tak přišli vojáci a zlámali nohy jednomu i druhému, kteří byli ukřižováni s ním. Když ale přišli k Ježíši a uviděli, že je již mrtev, nelámali mu nohy. Jeden z vojáků mu probodl bok kopím a hned vyšla krev a voda. …

Josef z Arimatie… pak požádal Piláta, aby mohl sejmout Ježíšovo tělo z kříže. Pilát svolil, a tak přišel a sňal Ježíšovo tělo. Přišel i Nikodém (který kdysi přišel za Ježíšem v noci) a přinesl směs myrhy a aloe, okolo sta liber. Vzali Ježíšovo tělo a podle židovského pohřebního zvyku je zavinuli do pláten s těmi vonnými mastmi. Poblíž místa jeho ukřižování byla zahrada a v té zahradě nový hrob, v němž ještě nebyl nikdo pochován. A protože byl židovský den příprav, pochovali Ježíše do toho hrobu, neboť byl blízko.

20. kapitola

Ráno prvního dne v týdnu šla Marie Magdaléna ještě za tmy k hrobu. Když uviděla kámen odvalený od hrobu, běžela k Šimonu Petrovi a k dalšímu učedníkovi, kterého měl Ježíš rád, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho dali!“ Petr se zvedl a spolu s tím druhým učedníkem vyrazili k hrobu. Běželi společně, ale ten druhý učedník Petra předběhl a dorazil k hrobu první. Naklonil se dovnitř, spatřil ležící plátna, ale dovnitř nešel.

Po něm dorazil Šimon Petr. Vešel do hrobu a spatřil ležící plátna. Rouška, která mu přikrývala hlavu, však nebyla mezi plátny; ležela svinutá zvlášť. Když potom vešel i ten druhý učedník, který dorazil k hrobu jako první, uviděl a uvěřil. (Ještě totiž nerozuměli Písmu, svědčícímu, že musí vstát z mrtvých.) A tak se ti učedníci vrátili zpět. Marie ale zůstala venku u hrobu a plakala. V pláči se naklonila do hrobu a na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, uviděla sedět dva anděly v bílém rouchu, jednoho u hlavy a druhého u nohou.

„Proč pláčeš, ženo?“ zeptali se jí.
„Vzali mého Pána a nevím, kam ho dali,“ odpověděla.
Po těch slovech se obrátila a uviděla tam stát Ježíše (nevěděla ale, že je to on).
„Proč pláčeš, ženo?“ zeptal se jí Ježíš. „Koho hledáš?“
V domnění, že je to zahradník, odpověděla: „Pane, jestli jsi ho odnesl ty, řekni mi, kam jsi ho dal, ať si ho mohu odnést.“

„Marie!“ řekl jí Ježíš.
Obrátila se a zvolala hebrejsky: „Rabboni!“ (což znamená „Učiteli“).
„Nedrž mě,“ řekl jí Ježíš. „Ještě jsem nevystoupil ke svému Otci. Jdi ale k mým bratrům a vyřiď jim: ‚Vystupuji ke svému Otci a k vašemu Otci, ke svému Bohu a k vašemu Bohu.‘“
Marie Magdaléna pak šla a zvěstovala učedníkům, že viděla Pána a co jí řekl.

Večer téhož dne, onoho prvního dne v týdnu, se učedníci kvůli strachu z židovských představených sešli za zavřenými dveřmi. Vtom přišel Ježíš, postavil se doprostřed a řekl jim: „Pokoj vám.“ Po těch slovech jim ukázal své ruce i bok. Učedníci byli šťastní, že vidí Pána. „Pokoj vám,“ opakoval Ježíš. „Jako mě poslal Otec, i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého.“ …

Když tehdy mezi ně Ježíš přišel, jeden z Dvanácti, Tomáš zvaný Dvojče, tam nebyl. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ „Dokud neuvidím stopu hřebů v jeho rukou,“ odpověděl jim, „dokud prstem nesáhnu tam, kde byly hřeby, dokud nevložím ruku do jeho boku, nikdy neuvěřím.“

O týden později byli jeho učedníci znovu uvnitř a Tomáš s nimi. Dveře byly zavřené, ale Ježíš přišel a postavil se doprostřed se slovy: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož sem prst. Podívej se na mé ruce. Natáhni ruku a vlož mi ji do boku. Přestaň být nevěřící a začni věřit.“ „Můj Pán a můj Bůh!“ zvolal Tomáš.

„Uvěřil jsi, protože jsi mě viděl,“ řekl mu Ježíš. „Blaze těm, kteří neviděli, a uvěřili.“