6 návštěvníků označilo článek jako užitečný

Jaký má můj život smysl?

Vezměte si takové kladívko. Je určeno k tomu, aby se s ním zatloukaly hřebíky. K tomuto účelu bylo vyrobeno. A teď si představte, že to kladívko nikdo nepoužívá. Leží prostě v kufříku s nářadím. A je mu to jedno.

A teď si představte, že by to kladívko mělo duši a uvědomovalo si samo sebe. Dny jdou a jdou a ono dál trčí v kufříku. Někde uvnitř (možná v železné hlavici) z toho má nepříjemný pocit, ale neví přesně proč. Něco mu schází, ale neví vlastně co.

Jednoho krásného dne ho někdo z kufříku vyloví, aby s ním nalámal klacky na oheň. To se kladívku hrozně líbí. Ten pocit, když ho někdo drží, ohání se s ním a tluče s ním do větví! Kladívko je v sedmém nebi. Jenže večer po práci stejně není úplně spokojené. Bušit do klacků bylo fajn, ale nestačilo to. Dál mu něco chybí.

V příštích dnech se s ním pracuje často. Vyklepe pomačkanou poklici od kola, probourá sádrokartonovou stěnu, zarazí zpátky nohu od stolu. Ale stejně si uvnitř připadá nějaké prázdné. A tak sní o dalších akcích. Touží po tom, aby s ním co nejvíc otloukali, rozbíjeli, vyráželi, bourali a drtili všechno možné. Usoudí, že těch zážitků, které mu přinášely potěšení, prostě jen nebylo dost. Představuje si, že lékem na jeho nespokojenost je dostat ještě a ještě a ještě to samé.

Až s ním konečně jednou někdo zatluče hřebík. V jeho kladívčí duši se najednou něco rozzáří. Najednou mu dojde, k čemu má doopravdy sloužit. Jeho životním posláním je zatloukat hřebíky! Vedle toho všechny ostatní věci, do kterých kdy uhodilo, blednou. Teď ví, že právě po tomhle jeho duše celou dobu prahla.

My sami jsme byli stvořeni pro vztah s Bohem, jako jeho obraz. Tento vztah je ta jediná věc, která naší duši přináší skutečné uspokojení. Dokud neznáme Boha, můžeme zažít spoustu báječných věcí, ale pořád nevíme, jaké to je uhodit hřebíček na hlavičku. Občas posloužíme ke vznešeným účelům, ale ne k tomu, k čemu jsme byli v první řadě stvořeni a v čem nacházíme největší naplnění. Augustin z Hippa to shrnul takto: „… neboť jsi nás stvořil pro sebe a nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v tobě!“ (Vyznání 1,1)

Vztah s Bohem je jediná věc, která uhasí žízeň naší duše. Ježíš Kristus řekl: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit“ (Bible, Janovo evangelium 6,35). Dokud nepoznáme Boha, budeme v tomto životě hladovět a žíznit. Snažíme se „jíst“ a „pít“ všechno možné, abychom hlad a žízeň utišili, ale ony jsou tu dál. Jsme na tom jako to kladívko. Neuvědomujeme si, co zažene tu prázdnotu, ten nedostatek spokojenosti v našem životě. Holandské křesťance Corrie Ten Boomové však Bůh pomohl dosáhnout spokojenosti i v koncentračním táboře: „Základem našeho štěstí bylo vědomí, že jsme skryty s Kristem v Bohu. Mohly jsme věřit v Boží lásku… naši Skálu, která je pevnější než nejhlubší temnota.“

Když udržujeme Boha mimo svůj život, většinou se snažíme dosáhnout spokojenosti prostřednictvím něčeho jiného, ale jako bychom té věci nikdy neměli dost. „Jíme“ a „pijeme“ čím dál tím víc v mylném domnění, že toto „víc“ vyřeší náš problém, ale nakonec stejně nikdy nebudeme úplně spokojeni. Naše nejsilnější touha je znát Boha, žít ve vztahu s ním. Proč? Protože k tomu jsme byli stvořeni. Už se vám podařilo uhodit hřebíček na hlavičku?

Pokud chcete toto téma prozkoumat podrobněji, přečtěte si článek Opravdový život.