8 návštěvníků označilo článek jako užitečný

Opravdový život

Názory na to, v čem spočívá a kde ho najít. Tři lidé vyprávějí, jak našli opravdový život a spolu s ním vědomí naplnění, přijetí a smyslu.

Připadalo vám někdy, že musí být něco víc? Něco, co přesahuje pouhé existování? Následující příběhy nabízejí přímočaré názory na opravdový život a na to, jakou roli v něm hraje Bůh.

Smysl v opravdovém životě (Marie C.)

Vždycky jsem si myslela, že život by měl mít smysl. Ne nutně každá chvíle každého dne – jak moc smysluplné je třeba praní prádla? A život by ani neměl být vždycky vážný. Všichni potřebujeme opravdu pořádné dávky zábavy.
Jenže život musí být něco víc než pouhá honba za zábavou – částečně z toho důvodu, že potěšení nikdy nevydrží. Na chvíli je tady, a pak je zase pryč. Dobře to vystihl spisovatel Ravi Zacharias, když řekl: „Když životu schází celkový smysl… postrádá hybnou sílu, nedostává se mu obecného základu či vysvětlení.“

Několik let jsem studovala filozofy, jako byli Dostojevský, Sartre, Nietzsche či Sókratés, a hledala jsem u nich i u mnoha dalších ten celkový motivující smysl svého života. Každých pár týdnů jsem „zkoušela“ novou filozofii, abych zjistila, jestli by u mne mohla fungovat. Ale když jsem se tyto směry pokoušela uplatnit v konkrétních životních situacích, přinesly mi jen zklamání. Moje hledání pokračovalo.

Tuto otázku mi poněkud osvětlil Dr. David Aikman, zahraniční dopisovatel časopisu TIME, nositel několika postgraduálních titulů, odborník na dějiny Ruska a Číny a problematiku komunismu. Aikman pracoval ve třiceti zemích, plynně hovoří šesti jazyky a je to také člověk, který hluboce přemýšlí o závažných životních otázkách. Prohlásil totiž: „Každý z nás má smysl, důvod, proč je tady, který vám nemůže sdělit nikdo jiný, ale můžete se o něm dozvědět od Boha.“ Doporučoval lidem, aby navázali osobní vztah s Ježíšem Kristem.

Na jedné přednášce Aikman vyprávěl: „Když jsem slyšel Ježíšova slova [v Bibli], bylo to, jako by promlouval k mému srdci a říkal: ‚Já jsem cesta k životu. Jestli mě budeš následovat a řídit se mými slovy, tvůj život se změní.‘“ Pak hovořil o prvním kroku, který je nutný k navázání vztahu s Ježíšem Kristem – o tom, že je potřeba pozvat ho do svého života. Na závěr pak řekl: „Mohu vám slíbit… že každý, kdo udělá ten první krok směrem k Ježíši Kristu, bude mít velice zajímavý život.“

Stejně jako Aikman jsem pocházela z ateistického prostředí. A stejně jako jemu i mně připadaly Ježíšovy výroky o sobě samém hodně neobvyklé. Ježíš neupozorňoval na svou životní filozofii, ale na sebe sama. Říkal, že může odpustit naše hříchy, dávat nám i za těžkých okolností vnitřní mír a vést nás ke svobodnému životu.

Řekla jsem si, že jestli Bůh opravdu existuje, chci ho poznat. Ale dál jsem se k tomu stavěla skepticky. Diskutovala jsem s křesťany, které jsem znala, a zpochybňovala jejich názory. Chtěla jsem důkaz, že Bůh opravdu existuje. Jednoho dne jsem ale začala upřímně zkoumat fakta, která potvrzují Boží existenci a Ježíšovo božství, a zaráželo mě, kolik logických, historických skutečností nacházím. Tehdy jsem věděla, že mám před sebou rozhodnutí. Pozvu Ježíše do svého života a dovolím mu, aby v něm uplatnil svůj vliv, jakkoliv si bude přát, nebo tuhle kapitolu svého života uzavřu a odmítnu se možností „Boha“ dál zabývat?

Poté, co jsem si prošla konkrétní intelektuální důvody, proč věřit v Ježíše, jsem ho pozvala do svého života. A toho dne bylo mé hledání smyslu života uzavřeno. Žasla jsem nad tím, že mohu mít skutečně vztah s Bohem. Mluvila jsem s ním a on mi (skrze změny okolností) dával najevo, že mě slyšel. Vedl mě k výrazně rozmanitějším a zajímavějším zkušenostem ze zaměstnání, než bych si dokázala vysnít. Pokládala jsem mu otázky a on mě vedl k relevantním odpovědím v Bibli, které mi pomohly.

Tyhle věci se neodehrály během jednoho tajuplného a bouřlivého dne. Byl to skutečný oboustranný vztah, který jsem prožívala trvale a ze kterého se těším dál. Nestalo se to proto, že bych snad byla svatá, ale proto, že Ježíš Kristus vstoupí do života kohokoliv, kdo si ho přeje poznat a jít za ním.

S následováním Boha se pojí hluboká radost. Na rozdíl od všeho ostatního vneslo poznání Ježíše Krista do mého života skutečný smysl.

Naplnění v opravdovém životě (Honza G.)

Možná už jste slyšeli o chlapíkovi, který si jako životní cíl stanovil vyšplhat na určitou horu. Když ale konečně dosáhl vrcholu, byl hrozně zklamaný. Neměl totiž kam jít a v jeho životě dál něco scházelo. Je to, jako když fotbalista dostane hroznou depresi poté, co vyhraje finále mistrovství světa.

Moje zkušenost z vysoké školy vypadala přesně takhle. V posledním ročníku jsem dosáhl všeho, co mi mělo přinést naplnění. Byl jsem členem vedení koleje a dalších studentských organizací, užíval jsem si spoustu zábavných večírků, měl jsem slušné známky a trávil čas s dívkami, které se mi opravdu líbily. Všechno, čeho jsem chtěl během vysoké školy dosáhnout, se mi podařilo. A přesto jsem poté, co jsem se „vyšplhal na vrchol“, dál nebyl spokojený. Něco mi dál scházelo a neměl jsem už kam jít. Nikdo samozřejmě netušil, že mám ze svého života takovýhle pocit. Navenek se to neprojevovalo. Připadalo mi jako ironie, že hodně kluků z naší koleje ke mně tak trochu vzhlíželo. Asi si přáli, aby jejich vlastní život víc připomínal ten můj. Nevěděli, jak málo naplněný si připadám.

Byla zde ale další skupina. Říkal jsem jim „biblobijci“. I když jsem si z nich dělal legraci a pořád jsem si hledal důvody, abych je mohl odsoudit, bylo na nich něco, co se vymykalo mému chápání – vypadalo to, že jim nic neschází. Jako kdyby měli to skutečné naplnění, které jsem hledal. Jako by znali smysl života.

V létě po ukončení posledního ročníku mě pozvali do církevního společenství na setkání, kde se studovala Bible. Z jakéhosi důvodu jsem tam šel. Asi jsem byl vůči duchovním věcem otevřenější než obvykle. A když ten člověk vepředu začal vyučovat na základě Bible, byl to pro mě šok: „Hele, to je trefa do černého!“ Žasl jsem, kolik v tom bylo pravdy a jak moc se Bible týkala mého vlastního života. Bylo to, jako by Bůh klepal na dveře mého života, jenže mně se pořád nechtělo pustit ho dál. Pořád jsem myslel na to, jak by se můj život změnil a že by si kamarádi mysleli, že jsem divný. Hrozně jsem se bál. Ale čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc mi Bůh pomáhal pochopit, že pozvat ho do svého života je to pravé. Tak jsem mu nakonec upřímně řekl, že chci, aby do mého života přišel.

Je těžké popsat, co se potom stalo. Mohu jenom říct, že jsem se „setkal“ s Bohem. A když jsem se s ním setkal, našel jsem skutečné naplnění. Nikdy předtím jsem si nepřipadal tak „úplný“, jako kdyby se naplnila nějaká prázdná část hluboko v mé duši. A ta plnost je od toho dne nedílnou součástí mého života. Zjistil jsem, že nejsem sám, kdo má podobnou zkušenost. Je to něco, co Ježíš Kristus rád udělá v životě každého člověka. „Já jsem chléb života,“ řekl (a platí to pořád), „kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit“ (Bible, Janovo evangelium 6,35). Ježíš nám nabízí vztah se sebou samým.

V životě to jde dál jednou nahoru, a jednou dolů, dál prožívám zklamání a potýkám se s různými starostmi. Ale tím, co dává mému životu smysl a co do něj vnáší spokojenost, je skutečné naplnění, které prožívám díky osobnímu poznání Ježíše Krista.

Přijetí v opravdovém životě (Robert C.)

Když jsem byl malý, dívat se v televizi na Čaroděje ze země Oz bylo významnou událostí. Snad si ten příběh pamatujete. Dorotku i s chaloupkou odnese z Kansasu tornádo, a jak se chaloupka zřítí v zemi Oz, velmi příhodně rozdrtí zlou čarodějnici, takže se z Dorotky hned stane známá a oslavovaná osobnost. Ovšem žádné pocty ani projevy dobré vůle ze strany obyvatelů země Oz jí nedokážou dát to, po čem tak bolestně touží, totiž být zase doma. Naštěstí k tomu stačí, aby Dorotka navštívila úžasného Čaroděje ze země Oz. Takže než se naděje, ocitne se na cestě, za ní tři noví společníci, a všichni se nemohou dočkat, až se setkají s tou pozoruhodnou osobností.

Vzpomínáte, jak to bylo dál? Místo laskavého čaroděje, který by o ně projevoval zájem, je čeká zlostný děsivý hlas, který žádá, aby napřed dokázali něco prakticky nemožného – získali koště další zlé čarodějnice. Po četných bouřlivých zkouškách se Dorotka a její přátelé znova ocitnou před Čarodějem ze země Oz (tentokrát s koštětem). Tehdy Dorotčin psík Toto odhrne oponu a odhalí hodného postaršího pána, který ničím nepřipomíná Čaroděje, co na ně řval.

Když jsem byl malý, připadal mi Bůh hodně podobný tomu Čaroději. Představoval jsem si, že je zlostný a snadno vybuchne a že mu na mně vůbec nezáleží. Těch pár obrazů, které jsem viděl v kostele, ve mně vzbudilo dojem, že je vzdálený, z jiného světa, nepřístupný. Jeho smrt na kříži – tu jsem viděl na obrazech pořád – jsem chápal jako velkou oběť, kterou ovšem podstoupil dost neochotně. Má-li mě vůbec někdy přijmout, musím napřed dokázat, že toho jsem hoden. Záleží na tom, jestli se chovám slušně a nakolik splňuji nějaká jeho kritéria. Jak si asi dovedete představit, Bůh mi nepřipadal jako nějaká velkolepá postava. Slovo „úžasný“ bych o něm rozhodně nepoužil.

Tohle všechno se ale změnilo, když jsem byl v prvním ročníku vysoké školy. Tu „oponu“ někdo odhrnul. Poprvé v životě mi totiž někdo ukázal (a zrovna v Bibli – knize, o které jsem si vždycky myslel, že je samá mlha a dým), kdo Bůh doopravdy je. Vůbec není zlostný ani zlomyslný – přesně naopak. Je milující a soucitný. Ví, že nedokážu žít dokonalým životem a nikdy nebudu schopen splňovat jeho kritéria. Takže se z lásky k nám stal dokonalým člověkem a splnil je místo mne. Ježíš Kristus mi totiž, jak jsem se dozvěděl, nemá sloužit jako příklad, ale jako zástupce. Nemám jeho utrpení napodobovat, ale využít. Když umíral na kříži (a to, jak jsem zjistil, ochotně), byly tím odsouzeny mé hříchy a má selhání. Na kříži Bůh dokázal, jak velice mě miluje. Právě tam dal najevo, jak dobře mě zná. Právě tam mě přijal. Jak říká Bible: „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti“ (2. list Korintským 5,21). Jak jsem zjistil, skutečného přijetí se dočkáme až u té nové tváře za oponou. Doporučuji vám tu oponu roztáhnout, seznámit se s tím, kdo je za ní, a zvážit jeho nabídku přijetí a odpuštění.

V opravdovém životě…

Opravdový život je život, v němž nacházíme naplnění, přijetí a smysl, které nám může dát vztah s Ježíšem Kristem. Nikdo v dějinách o sobě netvrdil to, co Ježíš, a nikdo svá tvrzení nepodpořil takovými důkazy. Prohlašoval, že je Bůh, že odpouští hříchy, že je jedinou cestou k poznání Boha Otce. A platnost svých výroků potvrdil tím, že vstal z mrtvých. Skutečně nemá mezi všemi lidmi, kteří kdy žili, sobě rovného – je mnohem víc než jen velký učitel. Podle Bible je Ježíš Bůh, který se stal člověkem – „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (Janovo evangelium 1,14). Je „vyjádřením jeho [Boží] podstaty“ (list Židům 1,3). Stručně řečeno Ježíš Kristus přesně ukázal, jaký je Bůh. Jak s ním tedy můžeme navázat vztah?

Vztah s Bohem nevznikne tím, že se vynasnažíme být lepší. Vyvinout větší úsilí, abychom si získali Boží uznání, není to, co by po nás chtěl. Zažili jste někdy vztah, ve kterém jste se ze všech sil snažili zasloužit si uznání toho druhého? Není to žádná legrace. Bůh nás má tak upřímně rád, že sám připravil cestu, jak se k němu můžeme přiblížit. Je tu ovšem jeden problém. Tomu, abychom navázali s Bohem spojení, stojí v cestě náš hřích (naše soběstřednost, která se projevuje hněvem, zraňujícími slovy, netrpělivostí, sobectvím, chamtivostí a tak dále). Jestli jste se někdy modlili a pak uvažovali, proč modlitby jako by nikam nevedly, tak právě tohle je ten důvod. Náš hřích nás odděluje od Boha, který je svatý, dokonale morálně čistý.

Co tedy Bůh udělal, abychom s ním mohli mít blízký vztah? Ježíš Kristus, Bůh v lidském těle, na sebe vzal celý náš hřích, když dobrovolně umíral na kříži. Udělal to, aby nám mohlo být dokonale odpuštěno, abychom mohli být v Božích očích dokonale přijatelní.

Jako ilustrace našeho problému může posloužit příklad studenta, který se dopustí protizákonného jednání. Soudce ho odsoudí ke třiceti dnům vězení nebo k vysoké peněžité pokutě. Student si nemůže dovolit zaplatit tolik peněz ani ztratit tolik času. Soudce to ví, a tak sestoupí ze stupínku, svlékne si talár, přistoupí k lavici obžalovaných a ze své vlastní peněženky zaplatí pokutu. Proč? Protože jako soudce nemůže přehlédnout porušení zákona. Ale protože je to shodou okolností také studentův otec, rozhodne se zaplatit pokutu za něj.

A právě to udělal Bůh v osobě Ježíše Krista na kříži pro každého z nás. Znamenalo to pro něj velkou oběť, když kvůli nám snášel bití, ponížení, bičování a samotné ukřižování. A teď si přeje, abychom na jeho lásku odpověděli tím, že ho pozveme do svého života.

Jak můžeme najít opravdový život

Bůh si přeje, abychom ho poznali a prožívali jeho lásku, radost a pokoj. Když ho zveme do svého života, přijímáme jeho odpuštění a navazujeme s ním vztah, který potrvá navždy. Ježíš řekl: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu…“ (Zjevení 3,20). Pokud je to něco co byste si přáli, můžete to Bohu říct následující modlitbou (slova ovšem nejsou tak důležitá jako postoj vašeho srdce):

Pane Bože, vyznávám, že jsem proti tobě zhřešil. Děkuji ti, že jsi na kříži vzal celý můj hřích na sebe. Chci přijmout tvoje odpuštění. Chci s tebou navázat vztah. Prosím, abys vstoupil do mého života a stal se mým Spasitelem a Pánem. Prosím, dej mi opravdový život, který mi můžeš dát jenom ty.

Pokud máte zájem dozvědět se víc o smyslu života, podívejte se prosím na článek Změnil můj život nebo další články na těchto stránkách.

Z Bible…

„Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život.“ (1. list Janův 5,12)
„Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ (Jan 1,12)
„Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16)
„Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.“ (Efezským 2,8-9)
„Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ (2. Korintským 5,17)
„A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíš Krista.“ (Jan 17,3)